MUDr. Irena Remešová

Jednoho dne požádala jistá učitelka své žáky, aby napsali na kus papíru veškerá jména svých spolužáků a vedle jmen nechali volné místo.
Pak řekla svým žákům, aby přemýšleli, co je na každém kamarádovi nejmilejší – a TO ať napíší vedle jména.
Až po celé hodině byli žáci s tímto úkolem hotoví, odevzdali listy učitelce a opustili třídu.
O weekendu rozepisovala učitelka pro každého žáka jeden list, připsala poznámky všech spolužáků a v pondělí rozdala hotovou práci žákům. Ti se všichni po chvilce čtení usmívali.
„Skutečně?“, slyšela šepot. „Ani jsem nevěděl/a, že pro někoho něco znamenám!“ a „Nevěděl/a jsem, že druzí mne mají rádi“, to byly komentáře. Nikdo více o listinách nehovořil.
Učitelka nevěděla, zda si žáci mezi sebou pověděli o obsahu listin, zdali o tom se svými rodiči diskutovali, ale to nevadí. Cvičení splnilo svůj účel. Žáci byli spokojeni sami se sebou a s druhými.
Několik let poté jeden z žáků zemřel, učitelka šla na pohřeb. V kostele bylo přeplněno dobrými přáteli zesnulého. Jeden po druhém, kdo miloval a znal tohoto mladého muže, se zastavil před rakví, aby se poklonil.
Učitelka šla jako poslední, modlila se před rakví – tu byla oslovena:“Vy jste byla Markova učitelka matematiky?“, pokývla:“ano.“ Dále slyšela:“Mark o Vás často hovořil.“ Po pohřbu se shromáždili bývalí spolužáci Markovy - i jeho rodiče tu byli- čekali na tento okamžik ….“Chceme Vám něco ukázat“, řekl otec a vyndal peněženku.
„Toto se našlo, když Marek tragicky zahynul. Mysleli jsme, že to poznáte.“ Z peněženky vytáhl velice opotřebovaný list papíru, podlepeného, mnohokráte poskládaného. Aniž by to učitelka blíže prohlížela, věděla, že je to jeden z těch papírů, kde byla napsána krásná slova jeho spolužáků.

               Několik profesionálů se na tuto otázku zeptalo skupiny dětí starých čtyři až osm let. Jejich odpovědi byly mnohem širší a hlubší, než si kdo dovedl představit.
              Od té doby, co moje babička onemocněla artrózou, nemůže se už ohnout a namalovat nehty na nohou. Tak to za ní teď pokaždé dělá můj dědeček, i když sám má artrózu v rukách. To je podle mě
 láska. Rebecca, 8 let
              Když vás má někdo rád, vyslovuje vaše jméno tak trochu jinak.
 A tak prostě víte, že vaše jméno je v jejich ústech v bezpečí. Billy, 4 roky
              Láska je, když jdete na jídlo do restaurace a dáte někomu většinu
 svých hranolků a nechcete na oplátku žádné z jeho porce. Chrissy, 6 let
              Láska je to, co vás nutí se smát i když jste unavení. Terri, 4 roky
              Láska je, když maminka udělá kávu pro tatínka a usrkne, aby se
 přesvědčila, že dobře chutná. Danny, 7 let
              Láska je to, co je s tebou v pokoji na tvé narozeniny, když přestaneš otvírat dárky a zaposloucháš se. Bobby, 7 let 
             Když se chcete naučit někoho lépe milovat, měli byste začít u
 kamaráda, kterého nenávidíte. Nikka, 6 let 

            Láska je, jako když jsou malá stará paní a malý starý pán stále
 přátelé, i přes to, že se už tak dobře znají. Tommy, 6 let
            Láska je, když mamka vidí taťku celého smradlavého a upoceného,ale i tak o něm říká, že je větší fešák než Robert Redford.Chris, 7 let
            Láska je, když vám vaše štěně olíže celý obličej i přes to,jste ho nechali doma samotné celý den. Mary Ann, 4 roky

A na závěr - autor a lektor Leo Buscaglia jednou mluvil o soutěži,
kde měl dělat porotce. Cílem soutěže bylo najít nejstarostlivější
dítě. Vítězem se stal čtyřletý chlapec. Sousedovi od vedle zrovna
nedávno zemřela žena. Když chlapeček viděl muže plakat, vplížil
se na jeho dvorek, vlezl mu na klín a jen tak tam zůstal sedět. Když
se matka zeptala, co sousedovi řekl, chlapec odpověděl: “Nic, jen
jsem mu pomohl brečet.”
 

Jmenoval se Fleming a byl to chudý skotský rolník. Jednou, když se snažil vydělat pro rodinu na živobytí, uslyšel volání o pomoc z nedaleké bažiny Zahodil nářadí a běžel k močálu. Tam nasel vyděšeného kluka po pás v černém bahně, jak křičí a snaží se dostat ven. Rolník osvobodil mladíka a zachránil ho tak před pomalou a úděsnou smrtí..
Další den u Skotovy zahrádky zastavil luxusní vůz. Vystoupil z něho elegantně oblečený šlechtic a představil se jako otec chlapce, kterého rolník Fleming zachránil.
“Chci se s vámi vyrovnat,” řekl šlechtic,”zachránil jste život mému synovi.”
“Ne, nemohu přijmout peníze za to, co jsem udělal,” odvětil skotský rolník a odmítl nabídku. V tu chvíli se ve dveřích objevil rolníkův syn.
“Tohle je váš syn?” zeptal se šlechtic.
“Ano,” odvětil rolník hrdě.
“Udělám vám nabídku. Dovolte, abych mu poskytl stejnou úroveň vzdělání, jaké se dostane mému synovi. Pokud je mladík aspoň trochu po otci, určitě z něho vyroste muž, na kterého budeme oba pyšní.” A tak se stalo.
Syn rolníka Fleminga chodil do nejlepších škol a po čase promoval na Lékařské fakultě St. Mary’s Hospital Medical School v Londýně a posléze dosáhl světového věhlasu jako vynálezce penicilinu Sir Alexander Fleming.
Po létech, syn téhož šlechtice,který byl zachráněn z močálu dostal zápal plic. Co mu zachránilo život tentokrát? Penicilin! Ten šlechtic se jmenoval Lord Randolph Churchill. A jeho syn? Sir Winston Churchill.

V Číně měl jeden nosič vody 2 velké hliněné nádoby.
Visely na obou koncích klacku, který nosil na krku.
V jedné byla prasklina, naproti tomu ta druhá byla dokonalá, a vždy nesla
plnou míru vody.
Na konci dlouhé cesty, která trvala od potoku až do domu, měla prasklá
nádoba vodu už jen do polovičky.
Dva celé roky to takto šlo, nosič vody nosil do domu každý den jen jednu a
půl nádoby vody.
Samozřejmě dokonalá nádoba byla pyšná na svůj výkon, vždyť nesla pokaždé
všechnu vodu.
Ale chudák prasklá nádoba se styděla za svoji nedokonalost a cítila se
uboze, protože je schopná jen polovičního výkonu.
Po dvou letech soužení oslovila nosiče u potoka:
Stydím se, protože voda ze mne teče po celou cestu domů.
A nosič ji odpověděl:
Všimla sis, že kytky rostou jen po Tvojí straně chodníku a ne na straně
druhé?
To proto, že jsem vždy věděl o tvém nedostatku a na tuto stranu cesty jsem
rozséval semena květin.
To ty jsi je každý den zalévala, když jsme se vraceli domů.
Dva roky sbírám tyto krásné květiny, abych ozdobil svůj stůl.
Kdybys nebyla taková, jaká jsi, tak by tato krása nemohla nikdy rozzářit
můj domov.
Všichni máme své osobité chyby.
Všichni jsme prasklé hliněné nádoby.
Ale tyto praskliny a chyby, které jsou v každém z nás, dělají náš život
jedinečným a tak velmi zajímavým a vzácným.
Jen každého musíme přijmout takového, jaký je a uvidět v něm to dobré.
Přeji krásný den všem prasklým hliněným nádobám .

  Staří Řekové věděli, že si Sokrates velmi váží znalostí. Jednoho dne ho potkal jeden známý a povídá: “Jestlipak víš, Sokrate, co jsem se zrovna dozvěděl o tvém příteli?”
“Počkej chvilku,” odpověděl Sokrates. “Než mi cokoli řekneš, rád bych tě podrobil zkoušce. Říká se jí zkouška tří sít.”
“Tří sít?”
“Přesně tak,” pokračoval Sokrates. “Než mi začneš vyprávět o mém příteli, možná bude dobré na chvilku zkusit prosít to, co mi řekneš. První síto se jmenuje Pravda. Máš naprostou jistotu, že to, co mi chceš říct, je pravda?” “Ne,” odpověděl ten člověk, “vlastně jsem to jenom slyšel a….” “Dobře,” řekl Sokrates. “Takže ty opravdu nevíš, jestli je to pravda nebo není. Teď vyzkoušejme druhé síto, síto se jmenuje Dobro. Chceš mi o mém příteli říct něco dobrého?”
“Ne, naopak…”"Takže,” pokračoval Sokrates, “chceš mi o něm říct něco špatného a nejsi si jist, jestli je to pravda. Ale pořád ještě můžeš zkouškou projít, protože zbývá ještě jedno síto. Jmenuje se Užitečnost. Je mi to, co mi chceš o mém příteli říct, užitečné?”"Ne, moc ne.”
“Dobrá,” uzavřel Sokrates, “to co mi chceš říct, není ani pravdivé, ani
dobré, dokonce ani užitečné, tak proč bys mi to měl vyprávět?”

To je důvod, proč byl Sokrates velký filosof a všichni si ho vážili. A
taky to vysvětluje, proč nikdy nepřišel na to, že mu jeho nejlepší
přítel chodí za ženou.

Anebo na to přišel a použil tři síta.