jak by mohl vypadat svět , kdybychom místo akčních filmů slyšeli takovéto příběhy
Irena Sendler
Nedávno zemřela ve věku 98 let. Během druhé světové války Irena získala povolení k práci ve Varšavském getu jako instalatérka/svářečka. Měla k tomu svůj důvod. Irena věděla o plánech nacistů se židy. Na dně tašky s nářadím vynášela děti z ghetta, v zadní části svého náklaďáku měla místo pro starší děti. Tam také vozila psa, kterého vycvičila štěkat, když auto projiždělo branou. Vojáci to nechtěli řešit a také štěkot mohl zamaskovat zvuky, které děti mohly případně vydávat. Během své činnosti Irena dokázala takto zachránit až 2500 děti. Chytili ji, nacisti ji přelámali nohy, ruce a brutálně ji ztloukli. Irena si vedla poznámky o všech dětech, které se jí podařilo osvobodit. Uschovala je ve sklenici, zahrabané pod stromem na své zahrádce. Po válce se pokusila najít rodiče a znovu spojit rodiny. Ale většina skončila v plynových komorách. Děti se dostaly do dětských domovů a byly adoptované. V roce 2007 byla Irena Sendler nominována na Nobelovu cenu míru. Ale zvolená nebyla. Cenu dostal Al Gore za projekt o globálním oteplování…
Je ze mě už hasič?
Queensland, Australie. Matka upřeně hleděla na svého šestiletého synka, který umíral na leukemii. Její srdce bylo plné smutku a zoufalství, ale přesto uvnitř cítila silné odhodlání,jako každý rodič. Přála si, aby její syn vyrostl a splnily se mu jeho sny… Nyní to již ale nebylo možné. Leukemie to rozhodla za ni. Ona si přesto přála, aby se jejímu synovi jeho sny splnily.Vzala jej za ruku a zeptala se,”Bene, přemýšlel jsi někdy, čím bys chtěl být, až jednou vyrosteš? Měl jsi někdy nějaký sen a přáni, co bys chtěl v životě dělat?”"Mami, vždycky jsem si přál být hasičem, až vyrostu.”
Máma se na něj usmála a řekla,”Uvidíme, jestli se nám podaří ti tvůj sen splnit.”Později ten den, zašla do místní hasičské stanice v Brisbane, kde potkala Boba, který měl srdce velké jako samotný Queensland.Vysvětlila mu poslední přání jejího syna a poprosila, zda by bylo možné svézt 6-letého synka v hasičském autě kolem ulice. Bob řekl, “My můžeme udělat daleko víc. Jestli bude váš syn připraven ve středu ráno v 7 hodin, jmenujeme ho čestným hasičem celého dne. Zůstane s námi na základně, bude s námi jíst, jezdit na všechny výjezdy, v plné parádě! A když nám dáte jeho velikost, necháme mu vyrobit opravdovou uniformu, pravý hasičský klobouk, ne hračku - pravý, se znakem Queeslandske záchranné hasičské stanice, žlutý gumový kabát, stejný, jako nosíme my, a gumové boty. Vyrábí se přímo tady v Brisbane, takže to bude vše rychle hotové.”
O tři dny později, Bob vyzvednul Bena, oblekl ho do jeho uniformy a doprovodil jej z nemocničního lůžka k čekajícímu hasičskému speciálu. Ben si musel sednout na zadní sedadlo a pomoci řídit ho zpět na stanici. Byl v sedmém nebi.Ten den byly v Brisbane tři požární poplachy. Ben se účastnil všech tří zásahů a řídil tři různá hasičská auta. Mimo jiné ho i natáčeli na filmový záznam pro místní zpravodajský kanál.
Splněný sen a veškerá láska a ohromná pozornost, která mu byla věnována,
zapůsobili na Bena tak hluboce, že žil ještě další tři měsíce.