Archiv od Srpen, 2009

A nemohlo by to být takhle ?

uvedeno s laskavým souhlasem autora  Ing. Vondráka / www.tea.vitae.cz/

(1)

Začnu parafrází jednoho starého příběhu. Skupině filosofů zavázali oči a potom před ně přivedli slona. Dali jim za úkol slona popsat. Rozestavěli filosofy kolem a nechali je zkoumat ho zbývajícími smysly. Potom slona zase odvedli, filosofům oči rozvázali a rozpoutala se učená debata na téma jak vypadá slon. Ti, co stáli u nohou tvrdili, že je to mohutný sloup. Ten, co stál pod břichem tvrdil, že je jako obrovský sud, ten co stál u uší, vnímal slona jako pohybující se plachtu a ten u chobotu jako hada, atd. Hádali se velice dlouho a každý měl své poznání, svou pravdu. Samozřejmě, že vyhráli ti čtyři, kteří tvrdili, že je to mohutný sloup, protože, těch bylo nejvíc podle počtu sloních nohou. Ostatní sklidili posměch a nejvíc ten, který tvrdil, že slon je takový pohyblivý provaz na konci se štětkou. Z toho plyne poučení :-). Pravda jsou jakési puzzle poznání a ne vždy zapadají přesně do sebe. Neodmítejme proto poznání či názor druhých, možná, že je to ten kousek, který nám chybí.

A teď se pokusím popsat tu svou část slona.
Zkusme vnímat naše tělo jako auťák. Stojí-li auťák před domem, je to mrtvá neživá hmota. V okamžiku, kdy do něj usedneme a otočíme klíčkem, auťák ožije. Stav a vzhled auťáku záleží na tom, kdo je uvnitř a jak s auťákem zachází. Projevuje se styl jízdy, správné palivo, riskování, údržba a samozřejmě stáří vozu. Víme, že jsou veteráni, kteří vydrží roky díky lásce a dobré údržbě, ale jsou také rychlé vozy jejichž majitelé je neovládají a často havarují. A tak si kupují nové a nové, ale se stále stejným výsledkem.
Tímto přirovnáním chci naznačit, že zase tolik nezáleží na auťáku, ale na tom, kdo je uvnitř tj. na řidičovi. S lidským tělem se to má podobně. Řidič našeho těla se jmenuje mysl a vědomí. Mysl v auťáku zvaném tělo sídlí v hlavě a vědomí tam, kam si každý člověk na světě ukáže když říká Já. Nikdy neukáže na koleno, loket či hlavu, ale trošku napravo od hrudní kosti. A když jde do tuhého, tak tam i pořádně zabuší já, já, já .
Znamená to, že i problémy našeho těla jdou zevnitř a že stav našeho těla závisí od toho, jak reagujeme při jízdě životem na různé situace. Čili kdo a nebo co nám leží na srdci, v žaludku či v hlavě. Také to znamená, že míra našeho uzdravení záleží na pochopení a znovuvstřebání někdy i hodně starých událostí. Uzdravit se = vnitřně se změnit, polepšit se, přijmout situaci a ze srdce odpustit.

 

(2)

V úvodním povídání jsem si troufnul přirovnat naše tělo k auťáku, jehož řidičem je naše mysl a vědomí. Řidič tedy plně odpovídá za technický stav svého auťáku a ani se moc nevymlouvá, když se jeho nezodpovědnou péčí něco porouchá. Je zajímavé, že v případě lidského těla vidíme příčiny “poruch technického stavu” většinou mimo sebe. A rovněž řešení volíme poněkud jiné, než by volil řidič.

Myslíte, že by řidič, kterému se rozsvítila kontrolka mazání rozbil tu kontrolku a klidně by jezdil dál, protože kontrolka přece nesvítí? Asi ne. Určitě by hledal příčinu, proč se kontrolka rozsvítila a dělal by vše proto, aby nejen závadu odstranil, ale svou chybu i pro příště vyloučil. Vždyť to auto přece potřebuje. Jinak je tomu ovšem s řidiči lidského těla, každá bolest těla je kontrolkou, která signalizuje nějakou naši chybu. Tím, že si vezmeme prášek, “rozbíjíme” kontrolku a zároveň se vzdáváme možnosti najít svou chybu a poučit se z ní. Neodstraňujeme příčinu, jak by to udělal řidič auťáku, ale následek.

Dovolím si napsat jednu kacířskou větu. Nemoc je dar, který nám ukazuje naše chyby. I ta nejhorší nemoc má vždy příčinu v nás a vždy má snahu nás poučit, pokud o to poučení stojíme. Minulý článek končil slovy: Uzdravit se = vnitřně se změnit, polepšit se.

Pokusím se uvést velmi zjednodušeně některé “kontrolky” pro řidiče těla. Pokud vás následující řádky přivedou k zamyšlení nad sebou, byl bych rád, aby to bylo zamyšlení radostné, neboť pokud si za něco mohu sám, je také v mých silách to odstranit. A to je obrovská vnitřní pomoc.

Nespavost - neschopnost odpoutání od hmotného (pracujeme i v posteli).
Srdce - někdo mi leží na srdci, schopnost mít rád, přemíra emocí.
Nemoci žaludku - někdo nebo něco mi leží v žaludku, nemohu strávit nějakou situaci.
Slinivka, tenké střevo - existenční strachy, nadbytek analýzy a kritiky.
Zácpa - závislost na hmotě, snaha hromadit, zadržovat a nedat.
Nemoci jater - nevyváženost názorů, rychlé přecházení do extrémů, něčeho v životě moc a něčeho málo.
Nemoci žlučníku - polknutý hněv a agresivita.
Nemoci ledvin - partnerské vztahy, mezilidské vztahy, nezbavení se starých situací.
Plíce - smutek, něco nebo někoho nemůžeme vydýchat.
Kolena - nedostatek pokory a schopnosti se učit, přijímat.

Pokud dokážeme za nemocí vidět svou chybu a hlavně s ní dokážeme něco udělat, dar splnil svůj úkol a rozplyne se. K tomu vám přeji opravdu hodně odvahy a vnitřní síly.

(3)

Jsou prázdniny a většině z nás se nechce moc filozofovat natož přemýšlet nad sebou samým. Zvolil jsem proto odlehčenou prázdninovou verzi našeho rozjímání a vybral něco z internetu. Jsou to japonské minipříběhy, které v sobě ukrývají hlubokou moudrost. Děkuji za ně internetovým stránkám http://www.buddha.cz/bodhipala a http://www.mujweb.cz/www/sujcz/moudra .

Příběh první:
Byl jednou jeden chlapec, který velmi toužil stát se karatistou, ale už v dětství přišel o pravou ruku. Myslel, že tím všechny šance ztratil, a přesto se našel jeden Mistr, který ho vzal do učení. Naučil ho ale jen jediný karatistický chvat. Léta plynula a Mistr chlapce učil stále totéž. Hocha to už pravda nudilo a měl dojem, že ho Mistr zanedbává. Ale učitelům se neodmlouvá, tak mlčky cvičil pořád tentýž chvat.
Konečně přišel den, kdy měl předvést své umění veřejnosti. A vida! Porazil prvního soupeře, druhého i desátého, porazil všechny, s nimiž bojoval. Užaslý šel za svým učitelem: “Mistře! Jak je možné, že jsem porazil ty zdravé muže? Vždyť skoro nic neumím, nemám pravou ruku a znám jenom jeden chvat!”
“Nu,” řekl Mistr, “důvody jsou dva. Jednak je to opravdu výborný chvat, a zadruhé: jediná obrana proti němu je chytit soupeře za pravou ruku.”

Každá ztráta v sobě nese příležitost od něčeho odulpět. Pak nás za to nelze chytit, nelze s námi praštit o zem. To, co “máme”, o čem věříme, že nám to patří, za to nás jde chytit velmi snadno. Něco ztratit a vidět v té ztrátě tuhle šanci, to je opravdu výborný chvat.

Příběh druhý:
Královská bitevní loď křižuje oceánem a náhle se octne uprostřed mlhy a tmy. Kormidelník hlásí, že přesně ve směru plavby vidí světlo, asi nějaké jiné plavidlo. Kapitán tím směrem vyšle signál:
“Hrozí srážka. Změňte kurs o dvacet stupňů!”
Vzápětí přijde odpověď: “Hrozí srážka. Tak změňte kurs vy!”
Kapitána se to dotkne. Signalizuje: “Já jsem kapitán této lodi! Změňte kurs o dvacet stupňů, a to hned!”
Odpověď zní: “Já jsem pouze plavčík druhé hodnostní třídy, ale vy změňte kurs, a to hned!” Taková drzost rozzuří kapitána doběla. “My vám neuhneme z cesty! My jsme královská bitevní loď!”
“My vám taky neuhneme z cesty. My jsme totiž maják.”

Takto velmi často zacházíme s realitou my. Křičíme na ni: “Změň kurs! Uhni mi z cesty!” Jenže realita neuhne. Nemůže. Klidně se vytahujme, že jsme kapitáni, že velíme královské lodi, s realitou to ani nehne. Jestli se chceme vyhnout srážce, chtěj nechtěj musíme změnit kurs my. Ale někdy to trvá pěkně dlouho, než nám to dojde.

Příběh třetí:
Mudrcově rodině se zaběhl jediný kůň. Všichni z vesnice jej litovali, ale on sám pravil: “Nikdy nevíte, co je dobré a co je špatné”. A skutečně. Brzy se kůň vrátil a přivedl s sebou i kobylu. Tak všichni mudrcovi blahopřáli. Ale ten opět pravil: “Nikdy nevíte, co je dobré a co je špatné”. Tak nejen mudrc, ale i mudrcův syn mohl jezdit na koni. Kobyla byla ale divoká a mudrcův syn nezkušený a tak spadl a zlomil si nohu. Opět je všichni litovali, ale mudrc opět pravil: “Nikdy nevíte, co je dobré a co je špatné”. A skutečně, přišli verbíři a vzali všechny zdravé mladíky z vesnice do války.

Tento příběh je nekonečný a každému z nás jej píše život sám. Opravdu nikdy nevíme co je dobré a co je špatné. Mnohdy se zbytečně rmoutíme nad ztrátou, ale také se mnohdy předčasně radujeme ze zisku. Podstatné je, přijímat všechny stránky života.

 

 

(4)

Začnu opět příběhem. Mladá, asi šestnáctiletá dívka se zalíbením pozoruje prstýnky ve výkladní skříni. Najednou zaskřípou brzdy, zakvílí pneumatiky a na chodník vjede Mercedes, který jí přirazí nohy k výloze. Následky jsou kruté, děvče zůstane na vozíku a řidič, který si dal před jízdou, ač nikdy nepil, jednu sklenku, protože se zrovna dnes pohádal s manželkou, jde do vězení.
V dnešním světě “záležitost”, na které si bulvární tisk s potěšením smlsne. Budeme-li hledat souvislosti ve smyslu nadpisu tohoto článku, zjistíme, že ani toto neštěstí není náhoda a za všechno si opět můžeme sami. Příběh je totiž pravdivý a rodiče děvčete se pořád ptali: “Proč zrovna naše holka musela takhle dopadnout?”. Na své pouti za odpovědí se dostali k člověku, který provedl dívce regresi (nahlédnutí do minulého života) a zjistil, že děvče v minulém životě ukopalo těma dnes zmrzačenýma nohama v koncentračním táboře k smrti několik židovských dívek.
Tento zdánlivě krutý příběh jsem uvedl záměrně, abychom si uvědomili, že jeden z nejdůležitějších zákonů, který ovlivňuje náš život je zákon karmy. Zákon příčin a následků, řečeno jazykem fyziky zákon akce a reakce. Každý sklízí to, co zasel. Tento zákon vesmírné spravedlnosti, vyrovnává a znovu zobrazuje vše dobré a špatné co jsme vykonali v tomto i v minulých životech. Jeho zdánlivá nespravedlnost spočívá v tom, že ne vždy přijde následek v tom životě, který zrovna žijeme. Spousta příčin v nás leží uložená a čeká až nadejde čas následku. Čínské přísloví říká: “Dobré srdce - dobrá karma”. Řečeno jinými slovy, v tomto okamžiku sklízíme to, co bylo, ale zároveň si připravujeme to, co bude. A to nejen svými činy, ale i svými myšlenkami.
Spisovatel Karel Čapek řekl: “Vše, co člověka potkává, pochází z něho”. To je velmi dokonalá definice zákona karmy a půjdeme-li do hloubky této věty, můžeme konstatovat, že z hlediska zákona karmy, neexistuje nespravedlnost. Tuším, že tyto věty mohou vyvolat bouři odporu, ale právě proto jsem uvedl ten příběh děvčete na vozíku. Opravdu je nižší nespravedlnost vyšší spravedlností. Je jen na nás, jak se s tím dokážeme vyrovnat. Zda následky našich dřívějších činů a myšlenek dokážeme přijmout ať jsou jakékoliv. Samozřejmě, že se to týká také stavu našeho těla. I tělo zobrazuje následky našeho počínání. O tom jsem už psal v minulých číslech.
Kromě karmy jednotlivce, existuje i karma národa a karma planety. Jsme totiž součástí celku a svým počínáním celek ovlivňujeme a také za celek sklízíme následky. Naskýtá se tedy otázka: “Za co byla velká voda v roce 2002?”.
Podívejme se nejdříve na následek velké vody. Tato voda nebyla vodou očistnou, pouze ukázala, kolik nečistot je všude uložených. Ukázala, že to, co je navenek čisté a upravené se může velice snadno těmi nečistotami znehodnotit a dokonce i zničit. Kde je tedy příčina. Zamysleme se každý z nás, co se skrývá pod čistou fasádou našich těl, v jakém bahně se pohybují naše myšlenky, jak to bahno s přívalem vzteku a nelásky vyrazí ven a ničí vše co bylo pěkné. Teprve potom žehrejme na přírodu. I příroda je nástrojem karmy a snaží se nám svým chováním nastavit zrcadlo. Čím dříve se v něm uvidíme, tím pro nás lépe.
Příště si řekneme, jak karmu rozpouštět.

 

(5)

V minulém čísle jsem slíbil povídání o nápravě našich chyb a to tak, aby se následky v podobě různých životních trápení přestaly dostavovat.
Začnu jednou smyšlenou situací, která může být pro vás i testem. Představte si, že vám v dopravním prostředku někdo pořádně šlápne na nohu. Vaše reakce může mít několik podob:

  • Okamžitě mu to oplatíte a ještě mu vynadáte.

  • Pořádně mu vynadáte.

  • Budete dotyčného pronásledovat tak dlouho, dokud mu to neoplatíte.

  • Zle se na něj podíváte a myslíte si něco o koních, či jiném dobytku.

  • Usmějete se na něj a myslíte si něco o koních, či jiném dobytku.

  • Máte strach se ozvat, aby vás nešlápl ještě jednou.

Jestliže jste se ztotožnili s nějakým výše uvedeným řešením, můžete zcela určitě počítat s tím, že vám v dohledné době opět někdo šlápne na nohu.
Pokud chcete ukončit to věčné šlapání na nohu, ztlumte své emoce, podívejte se na toho nemotorného slona, usmějte se na něj a pokuste se od srdce říct následující větu: “Promiňte, je to moje chyba, neměl jsem tam tu nohu strkat.”
V ten moment jste úspěšně složili životní zkoušku ze šlapání na nohu. Ukončili jste příčinu a následek a víckrát se vám podobná situace nebude opakovat.
Ale život jde dál a brzy budete stát před dalšími zkouškami, ale teď už trochu víte jak na to. Ze všeho nejdůležitější je snaha chybu u sebe hledat a objevit. Jak známo, smítko v oku druhého vidíme na míle daleko, ale břevno v oku vlastním, ne a ne spatřit. Pořád mějme na paměti, že vše co se nám děje pochází z nás, a že si za všechno můžeme sami.
Již přes dva tisíce let je znám výrok Ježíše Krista:“Milujte i své nepřátele.” Výrok, který mnohý z nás nechápe a ani nechce pochopit. Podívejme se na tuto větu ve smyslu nadpisu tohoto článku.
Abychom si mohli odžít to, co jsme jiným natropili (zákon příčiny a následku), musí být pro ten děj postaveny kulisy a musí tam být i osoby. Trochu to připomíná divadlo, záporné a kladné postavy, jenže to divadlo tu je kvůli nám. Někdo musí pro nás zahrát toho darebáka a trapiče, abychom mohli spatřit a odžít si to, co jsme sami způsobovali jiným. Napíši to ještě tvrději, někdo musí být kvůli nám darebákem a trapičem se všemi následky, které to pro něho, v případě že nepochopíme, co nám chtěl zahrát, znamená. On totiž hraje nás, on je naším zrcadlem. A my ho zpravidla za to nemáme rádi. Ten výrok se dá chápat i takto: “Milujte všechny své herce.” Každý z nich totiž čeká na větu: “Promiňte, je to moje chyba, neměl jsem tam tu nohu strkat.”
Zkuste si uvědomit, pokaždé když na někoho ukážete prstem a budete ho přesvědčovat o jeho vině, kterým směrem míří zbývající prsty ruky. Jeden míří ven a tři na vás, je to 1:3 ve váš neprospěch.
I zde platí přísloví: “Chytrému napověz, hloupého kopni.” Někomu totiž stačí menší nehoda a už přemýšlí, kde udělal chybu. Někdo musí pořádně či několikrát narazit, než pochopí…
Učitel národů Jan Amos Komenský napsal:
“Vše na tomto světě lze napravit,
ale jen jemným teplem lásky,
poněvadž jinak je to nemožno.”

(6)

V dnešním povídání se zaměřím na podzimní čas a jeho vliv na nás. Ať chceme nebo nechceme, po celý rok jsme ovlivňováni rytmem přírody a bylo by dobře, kdybychom si uvědomili, co nám to přináší. Dvakrát do roka, podobně jako celá příroda, jsme vystaveni působení energie, která má na jaře směr vzhůru ke světlu a na podzim směr opačný do tmy.
Dvakrát do roka je všemi kořeny, kmeny, větvemi, stonky hnána energie jednou, aby rozkvetla a zazelenala se, podruhé, aby zatáhla zpět do kořenů a uložila se ke spánku, k očekávání dalšího probuzení.
Každá lidská bytost více či méně vnímá tento rytmus a je jím ovlivňována. Naší největší energetickou dálnicí je páteř a také s ní máme na jaře a na podzim větší problémy než obvykle. Tato síla světla má totiž výrazný “čistící” účinek a dokáže si v nás posvítit na naše dávno zapomenuté problémy. Při její cestě páteří nám mají naše bolesti připomenout, že máme s někým kříž, že nám někdo nebo něco leží na srdci, v hlavě či žaludku a pokud se těchto bolestí chceme zbavit, měli bychom se sami nad sebou pořádně zamyslet. Zkusme přemýšlet, proč se ty bolesti pořád opakují. Kde jsme udělali chybu, která se projevuje touto bolestí, koho nebo co jsme neměli rádi. O tom jsem již psal v minulých článcích.
Podzimní sestup energie je ještě provázen nostalgií, která plyne z ubývání světla, změnou barev v přírodě a také ze vzpomínek na bytosti, které odešly z našeho života.
Jak se tedy se vším vyrovnat? Měli bychom se zaměřit na to, aby se naše tělo, naše životní energie, naše mysl dostatečně připravily na zimní čas.
Začněme tělem. Čištění těla můžeme zahájit například čajovou kůrou, která bude obsahovat truskavec, třezalku, řebříček, šalvěj. Tato kombinace je vhodná i pro bolesti zad. Můžeme přidat tinkturu z echinacei na posílení imunitního systému. Vzhledem k tomu, že se neukládáme k zimnímu spánku, nemusíme se přejídat. Zaměříme se hlavně na potraviny, které “nezanášejí” náš organizmus a baštíme především plody podzimu. Ovoce, zeleninu, ať tělu doplníme vitamíny, bude je v zimě potřebovat. Vlastně bychom měli celý rok jíst to, co nám příroda dává v tom kterém období. Z tohoto hlediska je nesmysl, jíst pomeranče v zimě. Selský rozum říká, že pomeranč má za úkol osvěžit a ochladit třeba ve Španělsku v horkém létě a nikoliv v zimě na horách. To si ten krk ještě více podchladíme. Pokud budeme toužit po vitaminu C, můžeme pít šípkový čaj z drcených šípků, ale pozor, přes noc macerovaný (louhovaný ve studené vodě), ráno pouze přihřejeme na 35 °C.
Naši mysl se budeme snažit zklidňovat, vždyť kouzlo podzimu spočívá v tom, že nás má vnitřně uklidnit, ztišit a připravit na čas vánoční, tedy na zrození světla nového. A zase nás ta příroda trochu vede, všimněte si, že nevystavuje v tento čas nic na obdiv, všeho se zbavuje, jde do sebe, do kořenů, do své podstaty a čeká na světlo. (I když nevím, jak to letos stihnou ty kvetoucí kaštany.) Zkusme ji trochu napodobit a obracejme se víc do sebe a hledejme svoji podstatu, své kořeny. Nákup dárků, úklid a pečení jde dělat v klidu a s radostí. A nemějte strach, že to všechno nestihnete, zatím jste to stihli každý rok. Letos to ale zkuste stihnout jinak, ve vnitřním klidu. Že okolo vás všichni jančí? To je jejich problém. Vy jste letos v klidu, nejste žádný poblázněný “kaštan”.
Jedna stará moudrost praví: “Cokoliv nejhoršího nás potká pouze tehdy, budeme-li tomu chtít.”: A má to ještě pokračování:: “Pokud nás potká cokoliv nejhoršího, je to jen pro naše dobro a poučení.”:

(7)

Každý z nás zná příběh o narození děťátka v Betlémě, každý z nás rok co rok hledí na jesličky a jímá ho zvláštní posmutněle slavnostní nálada. Není podivné, že zrovna tento příběh se rok co rok opakuje a s ním i ta podivná vnitřní nálada? Miliardy lidí se za tu spoustu let narodily a my si pořád připomínáme narození toho jednoho jediného člověka - Ježíše Krista. Možná, že nám má ten příběh sdělit ještě něco, něco velice jemného, přímo nesdělitelného, co je ukryto v symbolice celého příběhu. Zkusme se na to podívat trochu jinak.
Nejpodstatnější myšlenka vánoc je tato: “I kdyby se Ježíš rodil v betlémech, v kostelích, v jesličkách, ve vánočních příbězích dalších dva tisíce let, nebude nám to nic platné do té doby, dokud se nenarodí v nás.”
A právě návod, jak se to má stát, se skrývá v celém příběhu. Je to o Ježíši, ale hlavně je to o nás. Celá bible je psána v podobenstvích a symbolech. Podívejme se nejdříve na to, co představují jednotlivé postavy vánočního příběhu:
Josef - truhlář, pracuje s hmotou, představuje naše hmotné tělo.
Marie - čistota, pokora, odevzdanost, představuje naši mysl.
Ježíš - milosrdenství, dobro, láska, představuje naši nejvnitřnější podstatu, vědomí.
Anděl - cit, intuice, vnitřní vnímání.
Pastýři - představují prostý lid, řídící se zákony přírody a svým srdcem.
Tři králové - představují mudrce, kteří se řídí svým poznáním, rozumem a hlavou.
Jeskyně, chlév, jesličky - představují naše nitro.
V každém z nás se ukrývá Josef, Marie i Ježíš a je na nás, zda je začneme v sobě hledat. Hledejme nejprve jako Tři králové, mudrci z Východu, kteří na základě moudrosti získané poznáním z moudrých knih, věděli kam jít, kterým směrem se za Ježíšem ubírat. Na cestu jim svítila hvězda. Dalo by se napsat, že se jim v hlavě rozbřesklo. My to rozbřesknutí také potřebujeme, ale samo to nepřijde, musíme pro to něco udělat, v prvé řadě chtít. To světlo poznání je dovedlo až do Betléma, ale ne k Jezulátku. Tady už rozum nestačil a oni se museli zeptat na cestu prostých pastýřů, lidí, kteří se v životě řídili svým srdcem a přírodou. Ti jim cestu ukázali.
Pastýřům zvěstoval cestu Anděl, tedy cit a neomylně je nasměroval k jesličkám. I my bychom měli na důležitých životních křižovatkách více poslouchat srdce a ne rozum. Rozum dává směr, ale srdce cíl.
Co bychom měli na této cestě k jesličkám konkrétně dělat my sami? Nejdříve najít a uvědomit si Josefa v nás a ztotožnit se s ním. Najít klid těla, mít pod kontrolou touhy a smysly. To se většinou daří až s přibývajícími lety, proto i Josef je v bibli podstatně starší než Marie. Potom hledat v sobě Marii. To znamená dokázat zásadně změnit způsob myšlení a naučit se pročišťovat svou mysl od zlých a negativních myšlenek tak dlouho, až bude doslova nová, mladá, panensky čistá jako Marie. Teprve potom nám Anděl zvěstuje, že se bez početí do našich jesliček (nitra) zrodí to, co v nich je od věky věků - Ježíš tj. poznání, kdo jsme.
Ta cesta, kterou musíme ujít je dlouhá asi 40 centimetrů a přesto ji jdeme už mnoho životů. Je to cesta od hlavy k srdci. Řečeno jinak, měli bychom se naučit myslet srdcem.
To přeji ze srdce vám všem i sobě.

 

 

 

 

 

 

Každý den je zvláštní

 

Můj nejlepší přítel otevřel šuplík od komody své manželky a vyňal v hedvábném papíru zabalený balíček. Nebyl to jen tak obyčejný balíček, bylo v  něm krásné dámské spodní prádlo. On ten balíček rozbalil a zadíval se na to hedvábí a ty jemné krajky: “To jsem jí koupil, když jsme byli spolu poprvé v New Yorku. To mohlo být asi tak před 8 nebo 9 roky. Nikdy si to neoblékla. Chtěla si to obléci při zvláštní příležitosti. A teď, myslím, že je ten pravý okamžik”. Přiblížil se k posteli a položil to hedvábné prádélko k jiným věcem, které byly připraveny pro pohřební službu. Jeho žena totiž zemřela. Pak se ke mě obrátil a řekl: “Neukládej nikdy  nic na zvláštní okamžik. Každý den, který žiješ je zvláštní okamžik.” A já stále dodnes myslím na jeho slova ……..ta změnila můj život. Dnes čtu více a uklízím méně. Sednu si na balkon, kochám se přírodou a ignoruji plevel, který se rozrůstá mezi mými květinami. Trávím více času s rodinou, s mými přáteli a méně v práci. Pochopil jsem, že život je sbírka zkušeností, kterých si máme vážit. Od teď si už nic neschovávám na později. Denně používám své křišťálové sklínky. Když se mi chce, tak si obléknu mou novou koženou bundu i když jdu jen přes ulici do sámošky. I můj nejdražší parfém použiji, když se mi zachce. Slova jako např. “jednou” nebo “při příležitosti” už v mém slovníku neexistují. Když to stojí za to, tak chci dělat, slyšet i vědět vše hned. Nejsem si jistý, co by žena mého přítele udělala, kdyby věděla, že už zítra nebude. “Zítra”, které každý z nás bere na lehkou váhu. Myslím, že by určitě ještě zavolala své rodinné příslušníky a své blízké přátele. Třeba by i zavolala pár lidí, s kterými by urovnala pár nedorozumění a nebo by se i pár lidem omluvila za věci, které byly nevyjasněné. Odpustila by možná vše, čím jí kdo ublížil. Ta myšlenka, že by třeba ještě šla do čínské restaurace /její zamilovaná kuchyně/ se mi líbí.

 
To jsou ty nevyřízené maličkosti, které by mě rušily, kdybych věděl, že mé dny jsou počítané. Na nervy by mi také  šlo, že vím, že se už nemohu sejít s přáteli, které  jsem chtěl jednoho “vhodného” dne navštívit. Na nervy by mi také šlo, že vím, že již nenapíši dopisy, které jsem chtěl jednoho “vhodného” dne napsat. Že jsem svým milým dost často neříkal, že je miluji. Teď nepropasu, neodložím a neuložím nic, co mi dělá radost a co přináší smích do mého života. Stále si říkám, že každý den je zvláštní. Každý den, každá minuta, každá vteřina je zvláštní.  

 

 

 

 

 

 

 

 

Naši rodiče

 

“Moje matka mne nikdy nepochválila…nikdy nebyla s ničím spokojená…nikdy si

se mnou nehrála, neměla na mě čas a pořád jsem něco musel…A můj táta? Ten byl

sice hodnej, ale nebyl nikdy doma, pořád něco dělal pro cizí lidi a s mámou se

hádali…” Třeba takhle to mohlo být. Anebo trochu jinak, ale podobně. Výsledek

je ovšem v každém případě stejný. Výsledkem je ta nejrozšířenější nemoc na

světě, nemoc, kterou nazýváme nedostatek lásky, a to všech zúčastněných osob.

 

Podívejme se na souvislosti v úvodu. Táta byl hodnej, ale vzhledem k tomu, že

neustále něco dělal pro cizí lidi a nebyl kvůli tomu doma, šířil tuto nemoc

kolem sebe rychlostí kulového blesku. On sám neměl pro sebe hodnotu, a proto se

nedokázal rozhodnout tak, aby se rovnovážně věnoval své případné práci a zároveň

i rodině, kterou si vytvořil. Jeho nemoc způsobovala, že se snažil koupit si

lásku okolních lidí tím, že se jim věnoval více než svým blízkým, jelikož s nimi

zacházel jako sám se sebou. Jeho nemoc se samozřejmě šířila na jeho ženu, neboť

měla pocit, že ji nemá rád, což byla pravda, neboť nebyl ochoten věnovat jí čas

svého života. Oba pak, nemocní nedostatkem lásky, se vzájemně dohadovali a

chtěli jeden druhému dokázat, jak moc mu ubližuje - ale jak si mysleli, že to

dopadne?

Možná doufali, že když druhého usvědčí a dostatečně obviní a pošpiní, ten druhý

se chytí za nos a dá jim konečně to, po čem toužili…lásku. A máma? Ta v tom

jela s ním a šířila svou nemoc společně se svým manželem dál. Protože táta nebyl

doma, byla na všechno sama. Nebyla spokojená se svým životem, necítila se

milovaná, nestíhala a jejich rodinné společenství pozbývalo smyslu. Ale táhla

svou káru dál. Manželovi vytvářela domov a čekala za to - co? No přece lásku.

Protože ji samozřejmě nedostávala a nemohla dostat, přenesla nemoc i na svoje

malé dítě. Záhy onemocněl i její malý syn. Začal si myslet, že je špatný,

protože jeho máma neměla čas a chtěla, aby všechno dělal dobře, jelikož si

myslela, že když bude mít perfektní dítě, bude i její hodnota vyšší. Synek se

přestal projevovat, protože chtěl mámě vyhovět. Chtěl co? No přece lásku. Bál se

něco chtít, neříkal, co si myslí, protože se snažil dělat to, co chtěla jeho

máma, aby to fungovalo. Jenže ono to stejně nefungovalo, protože máma chtěla

něco úplně jiného a on na to nemohl nikdy přijít. Syndromy nemoci se

zvětšovaly. Bylo dusno až k zalknutí, všichni svou nemoc podporovali a snad se

domnívali, že když budou dostatečně trpět, dostanou to, co chtějí. Snad

konečně trochu lásky.

 

A do tohoto prostředí se narodila malá holčička. Velmi brzy onemocněla stejnou

nemocí, nedostatkem lásky. Chtěla se narodit očekávaná a milovaná a nechtěla být

nástrojem k získávání pozornosti svého otce. Cítila se nepřijatá a nemilovaná a

rozhodla se na to jít od lesa. Zatímco její bratříček se snažil nepřidělávat

nikomu problémy a dělal vždycky to, co si myslel, že ostatní chtějí, holčička

dělala přesný opak. Často zlobila a trucovala, plakala a byla velmi často

nemocná. Myslela si, že tak donutí otce, aby byl doma, a pomůže mámě získat to,

co chtěla, jeho účast a přítomnost na rodinných aktivitách. Dosáhla ale přesného

opaku, otec se domovu vyhýbal a máma na ni byla naštvaná, že je hrozné dítě. Z

nedostatku lásky všech zúčastněných bojovala o pouhou pozornost za každou cenu,

a tím stejně jako všichni ostatní ztrácela to nejcennější, co měla, svou vlastní

lásku…

 

A protože měla holčička neustálé problémy, třeba často zvracela, málo vážila,

protože nepapala, měla ekzém, tak se všechno točilo kolem ní. Jen na

vysvětlenou, když zvracíme, nechceme přijmout situaci takovou, jaká je, když

nepapáme, nechceme vlastně žít a trucujeme, když máme ekzém, jsme nespokojeni a

máme pocit bezmocnosti.

 

Rodiče nedali lásku svým dětem a ani nikomu jinému na světě. Z jednoduchého

důvodu - nedali ji ani sobě, nemohli ji tudíž poskytnout ani svým dětem. Prostě a

jednoduše - pláčete na nesprávném hrobě. Mluvíme o dětech, ale kolik dospělých a

někdy již starých lidí má svoje rodiče stále jako výmluvu pro svůj život a

neustále touží po jejich lásce? Ale hlavně po lásce podle nás. Mohu se třeba

zeptat jednoho starého pána, který si stěžuje, že nemá peníze na živobytí, proč

si to tak zařídil. “No, to víte, paní, maminka se s námi moc nemazala, ráno na

pole, večer z pole a děti, starejte se. Někdy jsme celý den ani nejedly.”

 

“No, a jak to souvisí s vaším životem NYNÍ?” ptám se. Udiveně na mě kouká a

snaží se, seč může, obhájit ještě svoji pozici oběti nedostatku lásky. Nechápe.

“No, přeci je to už dávno, co nejste malé dítě, už jste velký kluk, a dokonce

víc než velký, není to pravda? Vždyť svůj život žijete sám a věci si zařizujete

podle sebe. Tak proč stále rozhoduje vaše matka? A vůbec, přece je už dávno

mrtvá.” Dědeček má v očích slzy. Rozhoduje sám a dobře to ví. Problém je jen v

tom, že stále měří sebe očima své matky a jeho hodnotu určuje její chování k

němu. Ale vlastně k sobě samé.

 

Nikdo na světě se nedokáže chovat k druhým lidem jinak než k sobě. Kolik

lásky či nelásky dáváme sobě, stejně tolik dáváme druhým!