MUDr. Irena Remešová

(1)

Začnu parafrází jednoho starého příběhu. Skupině filosofů zavázali oči a potom před ně přivedli slona. Dali jim za úkol slona popsat. Rozestavěli filosofy kolem a nechali je zkoumat ho zbývajícími smysly. Potom slona zase odvedli, filosofům oči rozvázali a rozpoutala se učená debata na téma jak vypadá slon. Ti, co stáli u nohou tvrdili, že je to mohutný sloup. Ten, co stál pod břichem tvrdil, že je jako obrovský sud, ten co stál u uší, vnímal slona jako pohybující se plachtu a ten u chobotu jako hada, atd. Hádali se velice dlouho a každý měl své poznání, svou pravdu. Samozřejmě, že vyhráli ti čtyři, kteří tvrdili, že je to mohutný sloup, protože, těch bylo nejvíc podle počtu sloních nohou. Ostatní sklidili posměch a nejvíc ten, který tvrdil, že slon je takový pohyblivý provaz na konci se štětkou. Z toho plyne poučení :-). Pravda jsou jakési puzzle poznání a ne vždy zapadají přesně do sebe. Neodmítejme proto poznání či názor druhých, možná, že je to ten kousek, který nám chybí.

A teď se pokusím popsat tu svou část slona.
Zkusme vnímat naše tělo jako auťák. Stojí-li auťák před domem, je to mrtvá neživá hmota. V okamžiku, kdy do něj usedneme a otočíme klíčkem, auťák ožije. Stav a vzhled auťáku záleží na tom, kdo je uvnitř a jak s auťákem zachází. Projevuje se styl jízdy, správné palivo, riskování, údržba a samozřejmě stáří vozu. Víme, že jsou veteráni, kteří vydrží roky díky lásce a dobré údržbě, ale jsou také rychlé vozy jejichž majitelé je neovládají a často havarují. A tak si kupují nové a nové, ale se stále stejným výsledkem.
Tímto přirovnáním chci naznačit, že zase tolik nezáleží na auťáku, ale na tom, kdo je uvnitř tj. na řidičovi. S lidským tělem se to má podobně. Řidič našeho těla se jmenuje mysl a vědomí. Mysl v auťáku zvaném tělo sídlí v hlavě a vědomí tam, kam si každý člověk na světě ukáže když říká Já. Nikdy neukáže na koleno, loket či hlavu, ale trošku napravo od hrudní kosti. A když jde do tuhého, tak tam i pořádně zabuší já, já, já .
Znamená to, že i problémy našeho těla jdou zevnitř a že stav našeho těla závisí od toho, jak reagujeme při jízdě životem na různé situace. Čili kdo a nebo co nám leží na srdci, v žaludku či v hlavě. Také to znamená, že míra našeho uzdravení záleží na pochopení a znovuvstřebání někdy i hodně starých událostí. Uzdravit se = vnitřně se změnit, polepšit se, přijmout situaci a ze srdce odpustit.

(2)

V úvodním povídání jsem si troufnul přirovnat naše tělo k auťáku, jehož řidičem je naše mysl a vědomí. Řidič tedy plně odpovídá za technický stav svého auťáku a ani se moc nevymlouvá, když se jeho nezodpovědnou péčí něco porouchá. Je zajímavé, že v případě lidského těla vidíme příčiny “poruch technického stavu” většinou mimo sebe. A rovněž řešení volíme poněkud jiné, než by volil řidič.

Myslíte, že by řidič, kterému se rozsvítila kontrolka mazání rozbil tu kontrolku a klidně by jezdil dál, protože kontrolka přece nesvítí? Asi ne. Určitě by hledal příčinu, proč se kontrolka rozsvítila a dělal by vše proto, aby nejen závadu odstranil, ale svou chybu i pro příště vyloučil. Vždyť to auto přece potřebuje. Jinak je tomu ovšem s řidiči lidského těla, každá bolest těla je kontrolkou, která signalizuje nějakou naši chybu. Tím, že si vezmeme prášek, “rozbíjíme” kontrolku a zároveň se vzdáváme možnosti najít svou chybu a poučit se z ní. Neodstraňujeme příčinu, jak by to udělal řidič auťáku, ale následek.

Dovolím si napsat jednu kacířskou větu. Nemoc je dar, který nám ukazuje naše chyby. I ta nejhorší nemoc má vždy příčinu v nás a vždy má snahu nás poučit, pokud o to poučení stojíme. Minulý článek končil slovy: Uzdravit se = vnitřně se změnit, polepšit se.

Pokusím se uvést velmi zjednodušeně některé “kontrolky” pro řidiče těla. Pokud vás následující řádky přivedou k zamyšlení nad sebou, byl bych rád, aby to bylo zamyšlení radostné, neboť pokud si za něco mohu sám, je také v mých silách to odstranit. A to je obrovská vnitřní pomoc.

Nespavost - neschopnost odpoutání od hmotného (pracujeme i v posteli).
Srdce - někdo mi leží na srdci, schopnost mít rád, přemíra emocí.
Nemoci žaludku - někdo nebo něco mi leží v žaludku, nemohu strávit nějakou situaci.
Slinivka, tenké střevo - existenční strachy, nadbytek analýzy a kritiky.
Zácpa - závislost na hmotě, snaha hromadit, zadržovat a nedat.
Nemoci jater - nevyváženost názorů, rychlé přecházení do extrémů, něčeho v životě moc a něčeho málo.
Nemoci žlučníku - polknutý hněv a agresivita.
Nemoci ledvin - partnerské vztahy, mezilidské vztahy, nezbavení se starých situací.
Plíce - smutek, něco nebo někoho nemůžeme vydýchat.
Kolena - nedostatek pokory a schopnosti se učit, přijímat.

Pokud dokážeme za nemocí vidět svou chybu a hlavně s ní dokážeme něco udělat, dar splnil svůj úkol a rozplyne se. K tomu vám přeji opravdu hodně odvahy a vnitřní síly.

(3)

(4)

Začnu opět příběhem. Mladá, asi šestnáctiletá dívka se zalíbením pozoruje prstýnky ve výkladní skříni. Najednou zaskřípou brzdy, zakvílí pneumatiky a na chodník vjede Mercedes, který jí přirazí nohy k výloze. Následky jsou kruté, děvče zůstane na vozíku a řidič, který si dal před jízdou, ač nikdy nepil, jednu sklenku, protože se zrovna dnes pohádal s manželkou, jde do vězení.
V dnešním světě “záležitost”, na které si bulvární tisk s potěšením smlsne. Budeme-li hledat souvislosti ve smyslu nadpisu tohoto článku, zjistíme, že ani toto neštěstí není náhoda a za všechno si opět můžeme sami. Příběh je totiž pravdivý a rodiče děvčete se pořád ptali: “Proč zrovna naše holka musela takhle dopadnout?”. Na své pouti za odpovědí se dostali k člověku, který provedl dívce regresi (nahlédnutí do minulého života) a zjistil, že děvče v minulém životě ukopalo těma dnes zmrzačenýma nohama v koncentračním táboře k smrti několik židovských dívek.
Tento zdánlivě krutý příběh jsem uvedl záměrně, abychom si uvědomili, že jeden z nejdůležitějších zákonů, který ovlivňuje náš život je zákon karmy. Zákon příčin a následků, řečeno jazykem fyziky zákon akce a reakce. Každý sklízí to, co zasel. Tento zákon vesmírné spravedlnosti, vyrovnává a znovu zobrazuje vše dobré a špatné co jsme vykonali v tomto i v minulých životech. Jeho zdánlivá nespravedlnost spočívá v tom, že ne vždy přijde následek v tom životě, který zrovna žijeme. Spousta příčin v nás leží uložená a čeká až nadejde čas následku. Čínské přísloví říká: “Dobré srdce - dobrá karma”. Řečeno jinými slovy, v tomto okamžiku sklízíme to, co bylo, ale zároveň si připravujeme to, co bude. A to nejen svými činy, ale i svými myšlenkami.
Spisovatel Karel Čapek řekl: “Vše, co člověka potkává, pochází z něho”. To je velmi dokonalá definice zákona karmy a půjdeme-li do hloubky této věty, můžeme konstatovat, že z hlediska zákona karmy, neexistuje nespravedlnost. Tuším, že tyto věty mohou vyvolat bouři odporu, ale právě proto jsem uvedl ten příběh děvčete na vozíku. Opravdu je nižší nespravedlnost vyšší spravedlností. Je jen na nás, jak se s tím dokážeme vyrovnat. Zda následky našich dřívějších činů a myšlenek dokážeme přijmout ať jsou jakékoliv. Samozřejmě, že se to týká také stavu našeho těla. I tělo zobrazuje následky našeho počínání. O tom jsem už psal v minulých číslech.
Kromě karmy jednotlivce, existuje i karma národa a karma planety. Jsme totiž součástí celku a svým počínáním celek ovlivňujeme a také za celek sklízíme následky. Naskýtá se tedy otázka: “Za co byla velká voda v roce 2002?”.
Podívejme se nejdříve na následek velké vody. Tato voda nebyla vodou očistnou, pouze ukázala, kolik nečistot je všude uložených. Ukázala, že to, co je navenek čisté a upravené se může velice snadno těmi nečistotami znehodnotit a dokonce i zničit. Kde je tedy příčina. Zamysleme se každý z nás, co se skrývá pod čistou fasádou našich těl, v jakém bahně se pohybují naše myšlenky, jak to bahno s přívalem vzteku a nelásky vyrazí ven a ničí vše co bylo pěkné. Teprve potom žehrejme na přírodu. I příroda je nástrojem karmy a snaží se nám svým chováním nastavit zrcadlo. Čím dříve se v něm uvidíme, tím pro nás lépe.
Příště si řekneme, jak karmu rozpouštět.

(5)

V minulém čísle jsem slíbil povídání o nápravě našich chyb a to tak, aby se následky v podobě různých životních trápení přestaly dostavovat.
Začnu jednou smyšlenou situací, která může být pro vás i testem. Představte si, že vám v dopravním prostředku někdo pořádně šlápne na nohu. Vaše reakce může mít několik podob:

• Okamžitě mu to oplatíte a ještě mu vynadáte.

• Pořádně mu vynadáte.

• Budete dotyčného pronásledovat tak dlouho, dokud mu to neoplatíte.

• Zle se na něj podíváte a myslíte si něco o koních, či jiném dobytku.

• Usmějete se na něj a myslíte si něco o koních, či jiném dobytku.

• Máte strach se ozvat, aby vás nešlápl ještě jednou.

Jestliže jste se ztotožnili s nějakým výše uvedeným řešením, můžete zcela určitě počítat s tím, že vám v dohledné době opět někdo šlápne na nohu.
Pokud chcete ukončit to věčné šlapání na nohu, ztlumte své emoce, podívejte se na toho nemotorného slona, usmějte se na něj a pokuste se od srdce říct následující větu: “Promiňte, je to moje chyba, neměl jsem tam tu nohu strkat.”
V ten moment jste úspěšně složili životní zkoušku ze šlapání na nohu. Ukončili jste příčinu a následek a víckrát se vám podobná situace nebude opakovat.
Ale život jde dál a brzy budete stát před dalšími zkouškami, ale teď už trochu víte jak na to. Ze všeho nejdůležitější je snaha chybu u sebe hledat a objevit. Jak známo, smítko v oku druhého vidíme na míle daleko, ale břevno v oku vlastním, ne a ne spatřit. Pořád mějme na paměti, že vše co se nám děje pochází z nás, a že si za všechno můžeme sami.
Již přes dva tisíce let je znám výrok Ježíše Krista:“Milujte i své nepřátele.” Výrok, který mnohý z nás nechápe a ani nechce pochopit. Podívejme se na tuto větu ve smyslu nadpisu tohoto článku.
Abychom si mohli odžít to, co jsme jiným natropili (zákon příčiny a následku), musí být pro ten děj postaveny kulisy a musí tam být i osoby. Trochu to připomíná divadlo, záporné a kladné postavy, jenže to divadlo tu je kvůli nám. Někdo musí pro nás zahrát toho darebáka a trapiče, abychom mohli spatřit a odžít si to, co jsme sami způsobovali jiným. Napíši to ještě tvrději, někdo musí být kvůli nám darebákem a trapičem se všemi následky, které to pro něho, v případě že nepochopíme, co nám chtěl zahrát, znamená. On totiž hraje nás, on je naším zrcadlem. A my ho zpravidla za to nemáme rádi. Ten výrok se dá chápat i takto: “Milujte všechny své herce.” Každý z nich totiž čeká na větu: “Promiňte, je to moje chyba, neměl jsem tam tu nohu strkat.”
Zkuste si uvědomit, pokaždé když na někoho ukážete prstem a budete ho přesvědčovat o jeho vině, kterým směrem míří zbývající prsty ruky. Jeden míří ven a tři na vás, je to 1:3 ve váš neprospěch.
I zde platí přísloví: “Chytrému napověz, hloupého kopni.” Někomu totiž stačí menší nehoda a už přemýšlí, kde udělal chybu. Někdo musí pořádně či několikrát narazit, než pochopí…
Učitel národů Jan Amos Komenský napsal:
“Vše na tomto světě lze napravit,
ale jen jemným teplem lásky,
poněvadž jinak je to nemožno.”

(6)

V dnešním povídání se zaměřím na podzimní čas a jeho vliv na nás. Ať chceme nebo nechceme, po celý rok jsme ovlivňováni rytmem přírody a bylo by dobře, kdybychom si uvědomili, co nám to přináší. Dvakrát do roka, podobně jako celá příroda, jsme vystaveni působení energie, která má na jaře směr vzhůru ke světlu a na podzim směr opačný do tmy.
Dvakrát do roka je všemi kořeny, kmeny, větvemi, stonky hnána energie jednou, aby rozkvetla a zazelenala se, podruhé, aby zatáhla zpět do kořenů a uložila se ke spánku, k očekávání dalšího probuzení.
Každá lidská bytost více či méně vnímá tento rytmus a je jím ovlivňována. Naší největší energetickou dálnicí je páteř a také s ní máme na jaře a na podzim větší problémy než obvykle. Tato síla světla má totiž výrazný “čistící” účinek a dokáže si v nás posvítit na naše dávno zapomenuté problémy. Při její cestě páteří nám mají naše bolesti připomenout, že máme s někým kříž, že nám někdo nebo něco leží na srdci, v hlavě či žaludku a pokud se těchto bolestí chceme zbavit, měli bychom se sami nad sebou pořádně zamyslet. Zkusme přemýšlet, proč se ty bolesti pořád opakují. Kde jsme udělali chybu, která se projevuje touto bolestí, koho nebo co jsme neměli rádi. O tom jsem již psal v minulých článcích.
Podzimní sestup energie je ještě provázen nostalgií, která plyne z ubývání světla, změnou barev v přírodě a také ze vzpomínek na bytosti, které odešly z našeho života.
Jak se tedy se vším vyrovnat? Měli bychom se zaměřit na to, aby se naše tělo, naše životní energie, naše mysl dostatečně připravily na zimní čas.
Začněme tělem. Čištění těla můžeme zahájit například čajovou kůrou, která bude obsahovat truskavec, třezalku, řebříček, šalvěj. Tato kombinace je vhodná i pro bolesti zad. Můžeme přidat tinkturu z echinacei na posílení imunitního systému. Vzhledem k tomu, že se neukládáme k zimnímu spánku, nemusíme se přejídat. Zaměříme se hlavně na potraviny, které “nezanášejí” náš organizmus a baštíme především plody podzimu. Ovoce, zeleninu, ať tělu doplníme vitamíny, bude je v zimě potřebovat. Vlastně bychom měli celý rok jíst to, co nám příroda dává v tom kterém období. Z tohoto hlediska je nesmysl, jíst pomeranče v zimě. Selský rozum říká, že pomeranč má za úkol osvěžit a ochladit třeba ve Španělsku v horkém létě a nikoliv v zimě na horách. To si ten krk ještě více podchladíme. Pokud budeme toužit po vitaminu C, můžeme pít šípkový čaj z drcených šípků, ale pozor, přes noc macerovaný (louhovaný ve studené vodě), ráno pouze přihřejeme na 35 °C.
Naši mysl se budeme snažit zklidňovat, vždyť kouzlo podzimu spočívá v tom, že nás má vnitřně uklidnit, ztišit a připravit na čas vánoční, tedy na zrození světla nového. A zase nás ta příroda trochu vede, všimněte si, že nevystavuje v tento čas nic na obdiv, všeho se zbavuje, jde do sebe, do kořenů, do své podstaty a čeká na světlo. (I když nevím, jak to letos stihnou ty kvetoucí kaštany.) Zkusme ji trochu napodobit a obracejme se víc do sebe a hledejme svoji podstatu, své kořeny. Nákup dárků, úklid a pečení jde dělat v klidu a s radostí. A nemějte strach, že to všechno nestihnete, zatím jste to stihli každý rok. Letos to ale zkuste stihnout jinak, ve vnitřním klidu. Že okolo vás všichni jančí? To je jejich problém. Vy jste letos v klidu, nejste žádný poblázněný “kaštan”.
Jedna stará moudrost praví: “Cokoliv nejhoršího nás potká pouze tehdy, budeme-li tomu chtít.”: A má to ještě pokračování:: “Pokud nás potká cokoliv nejhoršího, je to jen pro naše dobro a poučení.”:

(7)