Praxe PL Barrandov s.r.o.

Co mě na lidstvu nejvíc překvapuje? Lidé. Protože obětují zdraví, aby vydělali peníze, potom obětují peníze, aby znovu získali zdraví, a pak se znepokojují budoucností, že si neužívají přítomnosti, a tak nežijí ani v přítomnosti ani v budoucnosti. A žijí tak, jako by nikdy neměli zemřít, a potom zemřou bez toho, aby předtím žili. Dalajlama

DESATERO LÉKAŘE

MUDr. Jan Hnízdil

1. Nevěřte slepě lékařům. Naslouchejte  signálům těla. Nemoci  vám hlásí, že tímto způsobem už dál žít nemůžete.
2. Převezměte zodpovědnost za vlastní zdraví. Nespoléhejte na zázraky medicíny. Restart se už nemusí podařit.
3. Žádná instituce vám klidné stáří nezajistí. Pečujte o své rodiče. Vychovávejte děti k tomu, aby pečovaly o vás.
4. Nespoléhejte na peníze. Udržujte dobré vztahy rodiny a přátel. Mějte rádi nejen sebe.
5. Zkuste žít alespoň jeden den bez elektrospotřebičů. Pokud kolaps nastane, budete připraveni.
6. Neposlouchejte projevy politiků. Šíří zdraví nebezpečné negativní emoce. Když se objeví na televizní obrazovce, přepněte na přírodovědecký program.
7. Chraňte životní prostředí tak, jako byste chránili sami sebe.
8. Práce, která přináší uspokojení vám a prospěch co největšímu počtu lidí, je nejzdravější.
9. Zdravá strava sama o sobě nestačí. Nemíně důležité je, kdy, jak a s kým si jídlo vychutnáme. Občasný půst nám jen prospěje.
10. Sportujte pro radost. Nehoňte se. Stejně se nedohoníte

Proč se /ne/očkovat proti chřipce, aneb jak říká klasik: Rizika, která lidi děsí nejsou ta, co je zabíjí

zkrácený záznam výpovědi MUDr.Ludmily Elekové z 12.10.2012

Předem upozorňuji, že na vše, co tvrdím, mám na rozdíl od zastánců očkování vědecké důkazy. Podívejme se nejdříve na očkování a pak na chřipku jako nemoc. Především nebylo dostatečně prokázáno, že by účinnost očkování byla taková, aby vyvážila rizika. Metaanalýza různých studií očkování proti chřipce ukázala, že účinnost byla kolem 60 %.  Riziko  nákazy pravou chřipkou v epidemii pro neočkovaného je 3 %, u očkovaných je riziko 1,4 %, vydělením těchto dvou čísel došli k 60%. To znamená, že je třeba oočkovat 80 lidí, abychom jednoho ochránili před chřipkou. Takže očkování sníží vaše osobní riziko z 3% na 1,4% , ale každý příjemce léku nebo vakcíny je vystaven nežádoucím účinkům/ NÚ/, jen nikdo předem neví, jaké budou.

Příbalový leták upozorňuje na nezávažné NÚ- zarudnutí, otok , lehké celk. příznaky, ale i poruchy imunity, sice vzácné, ale závažné záněty nervového systému  vč. míchy a mozku, postižení ledvin při vaskulitidě..

Přestože jsem strašeni chřipkou, jako by ohrožovala každého, skutečností je, že pravděpodobnost , jestli onemocníme  a jak vážně , určuje mnoho faktorů, které vakcinologové vůbec neberou v úvahu. Prostě chtějí naočkovat všechny, aby to některé ochránilo. Statistiky úmrtnosti jsou na nic, pokud z nich nelze vyčíst o jaké nemocné šlo.

Ne každá „zimní infekce“ je chřipka, existuje více jak 200 druhů virů, bakterií, které probíhají pod podobným klinickým obrazem a nelze je dle příznaků identifikovat. Lidé přicházejí často do ordinace se slovy : mám chřipku. Nemají. Kdyby ji měli, do ordinace by nedošli, dojdou sotva na záchod. Během hodiny je skolí schvácenost s  40 st.C.

Pár bodů k léčbě: Nemoc nepřecházejte. Nemoc se nehodí nikdy, neřešte, co nestihnete. Nesrážejte horečku, máte ji proto , že ji potřebujete. Horečka zvyšuje aktivitu imunitního systému a snižuje životaschopnost virů i bakterií, paracetamol, acylpyrin, ibuprofen .. vám chvilkově uleví, ale zatíží váš organismus. Pitný režim, odlehčená strava s dostatkem vitaminu C a D. Po 3 měsících jsou letní zásoby vitaminu D vyčerpané a je třeba je nahradit potravinovými doplňky nebo rybím tukem. Na rozdíl od očkování vás chrání nejen před chřipkou, ale i před  ostatními infekčními nemocemi /i před rakovinou/.

JAK  ZPRACOVAT  NEGATIVNÍ  EMOCE / dop. PhDr. Dalibora Špoka/

Existuje trefné přirovnání, jak se k těmto emocím postavit: jako k ne příliš oblíbené sousedce. Přijde-li na návštěvu, nemůžeme ji vyhodit. Je to přece jen naše sousedka a musíme pěstovat – ano, sousedské vztahy. Necháme ji sednout si, povídat, ale vše pouštíme jedním uchem ven a děláme si svoje. Po chvíli ji to omrzí. Zjistí, že jí nikdo nedává moc pozornosti, a odejde. Naprosto stejně bychom se měli chovat k negativním emocím.

Je tedy v pořádku, že mám vztek a postupně jím procházím. Může to trvat léta. Bude přicházet ve vlnách a zase odcházet. Přichází vztek, akceptuji jej, ale nezahlcuji se jím, ani jej nesměřuji proti osobě, která ho vyvolala. Nechávám jej trochu na okraji svého zájmu, ale ani jej nevyháním – stejně jako uražená sousedka by se mi totiž mohl pomstít.

Pokud nesměřujeme naše emoce vůči viníkovi a nepřihušťujeme je, pak se postupně zmenšují. Svým emocím dáváme prostor, ale nevítáme je ani jako milovanou princeznu, ani jako hrdinného bojovníka, kterého posíláme do fantazijních bojů se svými viníky. Přijímáme je jako svoji součást – ne příliš chtěnou, ale chápanou a akceptovanou. Postupně  tak svou emoci zpracuji. Bolest odezní nebo se zmenší. Odpuštění je přitom zásadní….. více https://psychologie.cz/proc-odpoustet/

VDĚČNOST

Víte, jak může pravidelná praxe vděčnosti vylepšit kvalitu vašeho života? Touto otázkou se zabývá Dr. Robert Emmons, profesor psychologie na kalifornské universitě UC Davis, již téměř 15 let. Jeho studie zaměřená na vliv vděčnosti na život člověka prokázala, že pravidelná praxe vděčnosti léčí, dobíjí energii a má potenciál celkově transformovat život člověka.  

 Vděčnost jako filosofie

 Vděčnost, o které mluvíme, není pouhým zvykem říct „děkuji“ v situacích, v kterých nás naši rodiče naučili poděkovat. Kromě pouhého zvyku říct „děkuji“ můžeme zakusit hlubší rovinu vděčnosti, která spočívá ve způsobu nazírání na život. Jde o vnímání každodenních momentů jako darů, díky kterým rosteme, stáváme se zkušenějšími a silnějšími, i když mají někdy trpkou příchuť.

Pokud povzneseme vděčnost z pouhého zvyku na jakousi životní orientaci, můžeme se přiblížit benefitům, které tato technika ve své hloubce nabízí. Těmi se zabývají i vědci v početných studiích. Pravidelné vyjadřování vděčnosti a oceňování toho, co máme, vede k větší radosti ze života, zatímco stěžování si na to, co nemáme, nás stahuje k emocím s negativním nábojem. A ty můžou mít vliv nejen na naše zdraví, ale i pracovní nasazení nebo motivaci posouvat se vpřed.

Vděčnost jako lék

Dr. Robert Emmons se svými kolegy provedl několik průzkumů, kterých se účastnilo přes tisíc lidí ve věku od 8 do 80 let. Jeho tým pomáhal účastníkům průzkumu systematicky kultivovat vděčnost zcela jednoduchým způsobem – podporovali je v psaní „deníku vděčnosti“. Pomocí této techniky si pravidelně připomínali věci, zážitky, zkušenosti nebo situace, za které jsou vděční. Již po třech týdnech této praxe začali spatřovat změny v různých oblastech života. Mezi nejdůležitější benefity, o kterých se účastníci průzkumu po třech týdnech praxe vděčnosti zmiňovali, patří: Zlepšení fyzického zdraví: Účastníci průzkumu si méně stěžovali na bolesti, zlepšil se jim vysoký krevní tlak, kvalita spánku se zlepšila a po probuzení se cítili zcela odpočatí,více cvičili a starali se o své zdraví. Zlepšení mentálního naladění: častěji zažívali pozitivní emoce, cítili se více bdělí a plní energie, zažívali více radosti a štěstí. Zlepšení sociální interakce: měli mnohem větší sklon pomáhat, pociťovali větší empatii a méně agrese, byli štědřejší a pociťovali větší soucit k jiným lidem, snadněji odpouštěli jiným, cítili se méně osamocení a izolovaní. Vyjádření vděčnosti je jedním z nejjednodušších způsobů, jak se cítit lépe a šťastněji.

Na co bychom se měli dle Dr. Roberte Emmonse při vyjádření vděčnosti soustředit?

1. Uvědomění si pozitivních momentů všedních dnů

Vyjádření vděčnosti nás vede k zvědomění si pozitivních chvil, které jsme v průběhu dne zažili.„Projevování vděčnosti můžeme chápat i jako opakování afirmací dobra. Pravidelným vyjadřováním vděčnosti se utvrzujeme v tom, že život nás odměňuje hezkými momenty a zážitky, které můžeme vnímat jako dary. To neznamená, že život je perfektní, že ignorujeme méně příjemné situace, které nás někdy potkávají. Ale když se podíváme na svůj život komplexně, uvědomíme si, kolik krásných momentů a chvil jsme již prožili,“ říká Dr. R. Emmons.

2. Uvědomění si, kdo a co je zdrojem těchto pozitivních momentů

Vděčnost nás motivuje k pravidelnému sebe-oceňování, tedy k ocenění své snahy stát se lepší verzí sebe samého a posouvat se vpřed. Dle Dr. R. Emmonse však skutečná vděčnost zahrnuje i pokorné přiznání, že pozitivní momenty v našem životě jsou zčásti zásluhou jiných lidí. Projevením vděčnosti si uvědomujeme, že lidi kolem nás – neboli někdy vyšší moc – nám dávají množství menších či větších darů, které nám pomáhají dosáhnout v životě své cíle. Připomínáním si hezkých momentů si taky připomínáme lidi, kteří se přičinili o jejich výjimečnost, podpořili nás nebo nám pomohli. Pak máme jednoduše tendenci mnohem víc si vážit lidí kolem sebe.

To nás navíc utvrzuje v tom, že nežijeme v izolovaném světě.To je důvod, proč má vděčnost velký vliv na zlepšení kvality mezilidských vztahů .

Tady je 7 jednoduchých způsobů, jak si připomenout množství momentů, za které můžete být vděční každý den:

• Zaveďte si večerní deník vděčnosti (alespoň ústní) 

Denník vděčnosti je nejúčinnější technika praktikování vděčnosti, jakou známe a která změnila nás život. Vyhraďte si třeba 5 minut denně – nejlépe před spaním – kdy si připomenete momenty, které jste si skutečně užili. Zkuste si rozpomenout třeba na 5 momentů. Usmívejte se uvnitř i navenek. Nezapomeňte, že vizualizace musí být zaměřena na emoce. Musíte si co nejdetailněji představit situaci, za kterou jste vděční.

• Připomeňte si chvíle dne, které měly pozitivní emoční náboj. Co vám dnes udělalo radost? A co vás nadchlo? To jsou právě ty chvíle, za které můžete být vděční!
• Využijte své smysly a těšte se z každodenních maličkostíNaše smysly – chuť, vůně nebo dotek – nás propojují s vnějším světem. Připomeňte si hezké momenty, které jste během dne zachytili svými smysly – vůni ranní kávy, dotek partnera..
• Trénujte náhled na situace přes optiku vděčnosti. Byl dnešní den spíš náročný a stresující? Pokuste se přesto na situace podívat z pohledu vděčnosti: Zeptejte se sebe sama, co jste se díky situaci, která vás dnes potkala, naučili. Čím vás na první pohled negativní chvíle obohatila?
• Připomeňte si těžké časy, kterými jste v životě prošli. Pokud vás nenapadá nic, za co byste chtěli být dnes vděční, připomeňte si těžké období z minulosti
• Pěstujte všímavost nebo mindfulness. Všední dny jsou plné nevšedních okamžiků. Důvodem, proč je přehlížíme, je naše vlastní neschopnost rozpoznat je a uvědomit si je.
• Vneste praktikování vděčnosti do své rodiny a mezi přáteli – zeptejte se členů své rodiny a přátel, za co jsou vděčný.

Prof. PaedDr. ThDr. MUDr. et MUDr. Jaroslav Maxmilián Kašparů, (* 14. května 1950 Žirovnice) je český psychiatr, pedagog, premonstrátský jáhen a esperantista. Působí v Pelhřimově.

Co se stalo s naší dobou?

Zažíváme vážnou krizi? Proč mají najednou lidé pocit, že se něco zlomilo, a cítí se zklamaní? Co nás v budoucnosti čeká?

Každý student lékařství je už od prvního ročníku studia veden svými profesory k tomu, aby si u každého pacienta položil dvě zásadní otázky – proč a jak.

Proč má nemocný potíže? Otázka diagnostická, která vede k určení choroby.
Jak ji léčit? Otázka terapeutická, hledání cesty k uzdravení.

Je-li naše společnost nemocná, a ona bezesporu nemocná je, klademe si obě otázky všichni.

Až na několik vrcholných politiků, kteří mají většinou jiné starosti, než jaké musí řešit lid obecný.

Ovšem co hlava, to názor. Jedni ze současného stavu obviňují komunismus, jiní konzumismus, další neoliberalismus nebo hédonismus.

Z mého pohledu nepůsobí v této zemi tajemné abstraktní -ismy, ale hlavně tři silně zhoubné choroby.

1- Ztráta studu,

2- rozvoj společnosti bez respektování přirozených společenských

norem

3- pocit tíživé bezmoci.

Diagnóza

„Žijete v zemi, kde nic není hanba!“ Těmito slovy zhodnotil student z Asie svůj roční pobyt v České republice. Čím kratší, tím výstižnější bylo jeho hodnocení klimatu v naší zemi. Měl pravdu.

Z české kotliny se kamsi vytratil stud. Pojem hanba je dnes už srozumitelný málokomu. Dítě se nestydí zesměšnit učitele, muž se nestydí opustit ženu a děti kvůli milence, potomci se nestydí zvednout ruku na své rodiče, není žádnou hanbou žít jako parazit nebo veřejně propagovat zlo.

Proč by se tedy měli politici ve službách mafií stydět lhát, krást a podvádět?
Svoji velikou vinu na tomto stavu mají také ty sdělovací prostředky, které z banality dělají tragédii a z tragédie banalitu. Žijeme v době, která propaguje nosit všechno naruby.

Normy chování nám prezentují svým nenormálním chováním duchaprázdné celebrity všeho druhu.

Z pořadů některých televizních stanic, které by měly kultivovat lidskou duši a zjemňovat smysl pro krásu, pravdu a dobro, teče většinou krev, adrenalin, testosteron…

Z této skutečnosti chápu, proč se užívá termín televizní kanály.

Kdykoli stojím jako soudní znalec z oboru psychiatrie u soudu, který projednává činy mladého delikventa, mám skoro pokaždé tendenci na lavici obžalovaných posadit systém, který vládne v této zemi a jehož jsou mladí lidé obětí.

Ale koho to zajímá? Politiky v žádném případě!

Obyčejní smrtelníci v této zemi trpí oprávněnými pocity nespravedlnosti a křivdy, ale parní válec politiky a byznysu si vesele jede dál. A proč by ne! Sliby, fráze a široké úsměvy těch (všeho)schopných z předvolebních plakátů tak snadno a rychle shoří pod jeho kotlem. A nikdo se opět za nic nestydí.

Místo domu barabizna

Pokud chtěl kdysi zedník postavit pevné a rovné stavení, potřeboval k tomu kromě kamenů a cihel ještě maltu a olovnici. Maltu, aby držela pohromadě jednotlivé kameny a cihly; olovnici, aby stěny byly rovné. Stavitelé moderní polistopadové společnosti začali sice ke stavbě používat ekonomické kameny a právní cihly, tedy stále nové a nové zákony a předpisy, ale absolutně odmítli používat pojivo a ctít svislou rovnou stěnu.

Kladou cihlu na cihlu bez malty, která se míchá z pokory, štědrosti, přejícnosti, mírumilovnosti, cudnosti, střídmosti a činorodosti. Dřív se této pojivové směsi říkávalo sedm hlavních ctností. Z olovnice, která se řídí přírodním zákonem gravitace, si udělali kyvadlo.

Mimo jiné je u staveb běžné, že se kameny dávají do základů a cihly na ně. Tedy zákony jsou nad trhem, ale u českého projektu je tomu naopak. Trh jako by byl nadřazený zákonům. Bez malty a s kyvadlem v ruce se dá postavit leda tak barabizna. Tolik k diagnóze.

Terapie

Jsou dvě řešení. Buď to nepovedené stavení zbourat, anebo z něho zavčas utéct. V prvním případě by šlo o revoluci, ve druhém o emigraci. Pokud bych jako léčebnou metodu navrhl revoluci, mohl bych být zažalován za trestný čin poškozování cizí věci. Skutečně cizí věci. Obávám se totiž, že už nám v této zemi nepatří ani ta vratká barabizna.

Pokud bych navrhl terapii emigrací, může mi být položena otázka, kam utéct. Do některého evropského státu určitě ne, protože evropský dům opravují ti samí architekti, kteří nám pomáhali s projektem stavby oné vratké chatrče. Staví také bez mravnosti a s kyvadlem v ruce. Třetí chorobou je epidemicky se šířící pocit bezmoci. Nějak se v něm začínáme postupně utápět všichni. Jednou za několik let je nám sice hozen záchranný člun v podobě voleb, ale brzy se ukáže, že i on je děravý. Zklamání vystřídá bezmoc. A právě ona bezmoc spojená s pocitem bezvýchodnosti je silně nebezpečná. Trvá-li dlouho, začne se měnit v agresi. A ta tady již je. Dokonce i mezi školními dětmi lze zachytit její silný nárůst.

Zavinili jsme si to i my sami, když jsme přijali převrácený životní styl, který nám našeptává: „Žij bohatě navenek a chudě uvnitř!“

Pokud neprovede náš národ proměnu a nezačneme žít bohatě uvnitř a chudě navenek, nemáme šanci…

Potom i mně samotnému nezbude nic jiného, než abych zamkl ordinaci, přestal diagnostikovat, navrhovat terapie a utekl se schovat. Rovnou mezi šílence.

Nebude v tom ani trochu zbabělosti a nebudu tam sám.

Bez vnitřní proměny a bez pokání tam skončíme brzy všichni!

.