Motto:

John Lennon:

“ Když ti bude nejhůř, otoč se čelem ke slunci a stíny budou padat za tebe. “

Ono to “ slunce v duši “ je asi ten nejlepší recept, jak se obejít bez receptů.
G.K.Chesterton a před ním František z Assisi  měli na osobní meteorologickou nepohodu radu:
Bože, dej mi sílu, abych změnil to, co změnit můžu.
Dej mi trpělivost, abych snášel to, co změnit nemůžu a
dej mi moudrost, abych to dokázal rozlišit.

Eckhart Tolle

Když se díváme na strom a vnímáme jeho tichý klid, sami se uklidníme. Cítíme jednotu se vším, co vnímáme v tichu. Uvědomovat si svou vlastní jednotu se vším kolem sebe je pravá láska. Klidu nedosáhneme změnou okolností svého života. Klid najdeme pouze v uvědomění si, čím vlastně jsme na nejhlubší úrovni, a že nejsme jen tělem zmítaným emocemi a myšlenkami. Život většiny lidí je ovládán touhou a strachem. Touha je potřeba něco získat, přidat cosi sami sobě, a strach je obava ze ztráty toho, co máme. Touha i strach vzniká z posuzování. Utrpení je nutností, dokud si neuvědomíme, že nutné není. Utrpení vzniká vždy, kdy označíme nějakou situaci za špatnou. Soudy vyvolávají emoce, ty pak myšlenkové vzorce a tím naši osobní realitu. Když situace přestaneme hodnotit a pouze je přijmeme takové, jaké jsou, překročíme hranice dobra a zla tím, že přestaneme označovat věci za dobré nebo zlé. Když se tohoto návyku zbavíme, začnou se měnit i „naše situace“. Zredukujte nemoc jen na to, co prožíváte v tomto okamžiku. Nejužitečnější přístup, jak s nemocí jednat, je přijmout cokoli, co je teď. Pojem nemoc /jsem nemocný/ je jen koncept. který se začne rozrůstat, když se na něj soustředíte. To neznamená „ přijmout nemoc“, ale jen to, co je v tomto okamžiku/ nepohodlí, bolest, slabost…/.Je důležité nevytvářet mentální představu nemoci.

W.Shakespeare: Nic není špatné nebo samo o sobě, všemu dává hodnocení jen naše myšlení.

Lazarev: Očekávání zlého se vrací jako zlo .

Buddha: Vše, co jsme,  je výsledek toho, jak jsme mysleli.

  

Jako první odmítl autorská práva, byl odpůrcem státního systému a byl exkomunikován za odmítnutí náboženských autorit. Odmítl Nobelovu cenu, nenáviděl peníze a postavil se na stranu rolníků. Nikdo ho takhle neznal.
Jmenuje se LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ.
– Každý chce změnit lidstvo, ale nikdo nepřemýšlí o tom, jak změnit sebe.
– Vše přichází k těm, kteří vědí, jak čekat.
– Všechny šťastné rodiny jsou si podobné; každá nešťastná rodina je nešťastná svým vlastním způsobem.
– Silní lidé jsou vždy prostí.
– Ať si každý zamete před svými dveřmi. Pokud to udělá každý, bude celá ulice čistá.
– Vždy se zdá, že jsme milováni za to, že jsme tak dobří. A nehádáme, že nás milují proto, že ti, kteří nás milují, jsou dobří.
– Bez lásky je život jednodušší. Ale bez ní nemá smysl.
– Nemám všechno, co miluji. Ale miluji všechno, co mám.
– Svět jde vpřed díky těm, kteří trpí.
– Největší pravdy jsou ty nejjednodušší.
– Nejde o to vědět mnoho, ale vědět to nejnutnější ze všeho, co lze poznat.
– Lidé jsou často hrdí na čistotu svého svědomí jen proto, že mají krátkou paměť.
– Neexistuje žádný darebák, který by po hledání nenašel darebáky v některých ohledech horších, než je on sám, a který by proto nenašel důvod být hrdý a být se sebou spokojený.
– Zlo je pouze v nás, tedy tam, odkud se dá vytáhnout.
– Člověk by měl být vždy šťastný, pokud štěstí končí, podívejte se, kde jste udělali chybu.
– Jsem si jist, že smyslem života pro každého z nás je prostě růst v lásce.
– Všichni spřádají plány a nikdo neví, jestli bude žít až do večera.
– Neexistují podmínky, na které by si člověk nemohl zvyknout, zvlášť když vidí, že všichni kolem něj žijí stejně.
– Jednou z nejúžasnějších mylných představ je, že štěstí člověka spočívá v nicnedělání.
Vladimir Nabokov jednou během svých přednášek použil následující techniku. Zatáhl všechny závěsy v místnosti a dosáhl úplné tmy.
„V nebeské klenbě ruské literatury, je tohle Gogol,“ a na konci chodby zablikala lampa.
„To je Čechov,“ a na stropě se rozsvítila další hvězda.
„To je Dostojevskij,“ přepnul Nabokov spínač.
„Ale tohle je Tolstoj!“ – přednášející roztáhl závěs okna a místnost zalilo oslepující sluneční světlo.
Může jít o černobílý obrázek 1 osobě a venkovnímu
Sv. Augustýn: Zázraky se nedějí v rozporu s přírodou, ale v rozporu s tím, co o ní víme.

Zenová moudrost: Nemusíš hledat pravdu, stačí nelpět na názorech.

Buddha: Budete- li se snažit porozumět celému vesmíru, nepochopíte nic. Jestli porozumíte sami sobě, pochopíte celý vesmír.

Fontane : Touha dobýt vesmír j nesmyslná – vesmír je přeci v každém z nás.

Džibrán: Dospěješ-li ke konci toho, co bys chtěl vědět, pak jsi na začátku toho, co bys měl pochopit.

Indiánské úsloví:

Teprve až bude poslední strom pokácen, teprve až bude poslední řeka otrávena,

teprve až bude poslední ryba chycena, teprve pak zjistíš, že se peníze nedaj jíst.

 Tibetské úsloví: Je-li tvá mysl klidná, budeš šťastný, ať se děje cokoli. Je- li neklidná, nebudeš šťastný, ať se děje cokoli.

Jidiš : Otrok je svobodný člověk, je-li se svým otroctvím spokojen. Svobodný člověk je otrok, hledá-li něco víc.

M.Gándhi : Když vidím, jak někdo bloudí v nepravosti, říkám si, že nedávno se to přihodilo mně, proto se cítím být bratrem každému člověku.

Matka Tereza: Dříve jsem si myslela, že musím lidi obracet k Bohu, dnes vím, že je musím milovat a Pán Bůh si je již obrátí sám. Když lidi soudíme, nemáme pak čas je milovat.

Kdosi kdysi: Ticho je řečí Boha a vše ostatní je jen špatný překlad.

Šri Brahman : Pokud nezažiješ den s chvilkou klidného štěstí, byl to promarněný den.

Sešlo se ztělesnění dobra a ztělesnění zla. Já tě zničím, pravilo Zlo. Teď ne, nikdo se nedívá, odpovědělo Dobro. / swami Nardánand – dobro a zlo je jen pro rovnováhu ve společnosti/

Co ti chybí?

Za mistrem Farinem, veleknězem řádu světla, jednoho dne přišel utrápený poutník. Žádal o radu, jak má naložit se svým životem. Mistru pověděl, že se mu nic nedaří a cítí se mizerně. Farin laskavě pozoroval poutníkův vystrašený výraz a v klidu dopil svůj čaj. Po dlouhých minutách se poutník trochu uvolnil a v místnosti se konečně rozhostil dostatečný klid pro Farinův dotaz “Co ti chybí bratře?”.Poutníka zarazila přímost otázky, ani se nad tím nemusel dlouze rozmýšlet a vyhrkl “Všechno mistře! Nic nemám, nic se mi nedaří. Jsem asi prokletý, tak jsem přišel sem do kláštera světla abyste ze mě to prokletí sejmuli.” Mistr se na poutníka laskavě usmál a mírně zavrtěl hlavou. “Ne, nikdo tě neproklel, jediný kdo je tak mocný aby tě proklel jsi ty sám. Každý z nás si tvoří svou vlastní realitu.” Když mistr uviděl na obličeji muže nechápavý výraz, tak jej vyzval, aby se šli projít do klášterních zahrad. Našli si lavičku pod rozkvetlým stromem, usadili se a Farin se zeptal znovu:„Co ti chybí?“

Hledáš krásu? Tu najdeš všude okolo. Pohleď na zlaté sluneční paprsky, jak jemně hladí čehokoliv se dotknou, pohleď na rozkvetlou zahradu plnou vonících květin, zvedni hlavu a vnímej let ptáku na obloze. Zři lesknoucí se hladiny jezer, peřeje rozbouřených řek valících se k vysokým vodopádům nebo rybníky plné ryb. Stůj v úctě před prastarými horami, jejichž vrcholky se tyčí do nebes. Kochej se pohledem na stáda koní na nekonečných pláních, nebo na chvíli postůj v hlubokém lese a vnímej všechen ten život a krásu okolo. Vůbec přeci nepotřebuješ honosné domy, luxusní šperky nebo nejmodernější oblečení. Všechna ta krása tu je, odpradávna, jen ji konečně uvidět.

Hledáš lásku? Tu najdeš v sobě. Nevěř tomu, že láska je něco co nemáš, dokud to do tebe někdo jiný nevloží. Láska je v tobě, ve mně, všude okolo. Je to stále ta jedna láska a my jí můžeme zakoušet kdykoliv budeme chtít, když přijmeme sebe, když přijmeme Boha v sobě. My jsme Bůh, jsme tvořeni láskou. Tvoje duše, stejně jako moje, je původem z téhož zdroje. Pochop, jsme jedno!

Hledáš jistotu? Zkus na chvíli přijmout, že se věci dějí přesně tak jak se mají dít a že nikdy nebudeš vystaven takové zkoušce, kterou bys nezvládl. V tom měj jistotu a také v sobě, ujisti se, že vždy myslíš, říkáš a konáš v souladu se svou duší. Nejen z popudu zareagovat, říci to co říkáváš vždy nebo opakovat to co říkají jiní. Jednoduše buď sám sebou bratře, rozumíš? To bude tvá nová jistota. Vždyť když konáš v souladu se sebou samým pak svých činů nelituješ, udělal jsi to co jsi považoval za správné.

Nebo hledáš radost a štěstí? Dovol si být šťastný a raduj se z toho krásného pocitu být naživu, dýchat, cítit a vidět všechnu tu krásu okolo. Raduj se z té možnosti, že můžeš někomu pomoci, v někom probudit lásku, nebo třeba jen vidět ranní slunce. Pochop, nešťastným tě nečiní okolnosti ale to jak je přijímáš.

Chybí ti partner? Myslíš, že by jsi byl s někým šťastný když to nedokážeš ani sám se sebou? Nehledej si nikoho ze strachu ze samoty, byla by to jen iluze lásky a vytvořil by sis na něm závislost. Lépe řečeno závislost na tom že jej máš, takže by jsi v onom vztahu jen trpěl. Až nalezneš harmonii ve své duši a bude ti dobře i o samotě, zjistíš zda někoho opravdu chceš.

Třeba ti chybí bohatství, koupit si všechno to co chceš. Myslíš, že když si to všechno koupíš, budeš uspokojen? Na jak dlouho? Co pak? Pak přijde strach abys o to nepřišel a ten tě bude pronásledovat do smrti, nebo do té doby než o své bohatství přijdeš. Často se to rovná.

Je možné, že ti chybí dobré jméno a uznání společnosti. Vím, od mala ti říkali jak je to důležité někým být, někam to přece dotáhnout. Jenže tahle společnost, u které hledáš uznání, je přesně ta společnost která uvěřila tomu, že někdo může být víc než někdo jiný. Je to jenom hra, hra nato že třeba já jsem velmistr a ty poutník. Požadavek abys něčím byl v sobě nese hořkou pachuť nevědomí, říká ti vlastně, že teď ničím nejsi a máš život strávit honbou za přidělením nějaké falešné identity. Až přijdeš nato, že už chceš být jen sám sebou, tak už tě vůbec nebude zajímat co si kdokoliv jiný o tobě myslí, věř mi. Budeš svobodný. To je ta pozice ze které se teprve začnou sny stávat skutečností.

Hledáš bezpečí? Bojíš se zlých lidí, že ti ublíží? Kde jsou ti zlí lidé? V tvé hlavě. Až pochopíš, že neexistuje nic jako souboj dobra a zla, nebudeš se bát. Je jen jeden zdroj, zdroj světla a lásky a stejně tak jako z něj každý z nás původně pochází, tak je každý z nás od něj různě vzdálen. Když budeš plně vědomý, budeš i pozorný a vyvaruješ se situacím, kdy by jsi se setkal s hluboce nevědomým člověkem. Vždy ale měj na paměti, ten člověk není zlý, je nevědomý. Podstatou nikoho z nás není agrese nebo jiná forma konfliktu. Jsou to rány z minulosti, které si lidé nosí v sobě klidně i celý život a ona agrese či konflikt je jen jejich obranou aby zase nezažili tu bolest. Jednoduše nic jiného než tuto reakci zatím neznají. Můj mistr mi jednou řekl, lidé se dělí na zralé a ještě ne zralé.

Hledáš únik před stresem? Řekni mi bratře, co ten stres vyvolává? Ta osoba? Událost? Ta věta? Ne, ten stres vyvoláváš ty! To je tvoje práce, tvá mysl se rozhodla na daný podnět zareagovat stresem. Něco se prostě stane a ty se rozhodneš jak to přijmeš. Stejně jako mysl, tak i tělo někdy automaticky reaguje. Lidé krčí rameny když neznají odpověď, založí ruce když jsou nejistí, nebo přimhouří oči když přemýšlejí. Stejně tak mysl reaguje na situace, reaguje tak jak se naučila nebo tak jak to odkoukala u jiných. Je jen na tobě jestli to přijmeš, když dokážeš odstoupit od své mysli a přestat se s ní ztotožňovat pak pochopíš, že jediným pánem tvého vnitřního prostoru jsi ty a jen ty rozhoduješ o tom jak se budeš cítit. Dokud svou mysl neovládneš, nech ji tedy brebentit a reagovat na cokoliv, ale zaujmi od ní odstup. Mysl se bude snažit aby ses cítil špatně a bude tě stále s někým a něčím srovnávat, bude vyvolávat stres. Pokud pochopíš že nejsi svou myslí, dokážeš od ní odstoupit do role posluchače a pak je jen na tobě jestli se ti tohle přestavení líbí nebo ne. Největším nepřítelem člověka je on sám.

Trápí tě nějaký problém a budí tě v noci ze snu? Zkus někdy rozevřít okenice a pohledět do nočního nebe plného milionů hvězd a na nic nemysli, prostě jen vnímej tu nekonečnost a krásu vesmíru, jehož jsi součástí. Až pak se znovu zamysli nad tím malicherným pozemským problémem.

  • Poutník: Tvá slova jsou krásná mistře, konečně se cítím lépe. Jen nevím jak toho dosáhnout, víš cítit to opravdu tak. Nejsem tak moudrý a sečtělý jako ty.
  • Farin: Pravdu máme každý v sobě, od samého narození. Jen ji v sobě zatím mnozí neobjevili a stále žijí ve snu.
  • Poutník: Proč si ji neuvědomuje každý? Co lidem brání v poznání?
  • Farin: Možná jsi právě vyřkl jednu z nejdůležitějších otázek lidstva aniž by si lidé uvědomili, že si ji mají položit. Odpovědí je naše mysl. Od dětství se učíme v prvé řadě vše posuzovat myslí, až v dospívání téměř ztratíme sami sebe a tak se snažíme napodobovat jiné lidi v jejich konání, abychom měli nějakou identitu. Naše mysl nás ovládne a my nevíme kým jsme. Kdykoliv se pak naše duše ozve z té veliké dálky, z hlubin člověka, mysl ji okamžitě překřičí. Jednoduše protože nás stále ovládá. Naučili jsme se to tak.
  • Poutník: A jak tedy docílit toho aby to tak nebylo, čím mysl ovládnout? Vždyť to nejde, jak mám sám sebe ovládnout?
  • Farin: Ty jsi tvoje mysl? Ta která se stále identifikuje s něčím jiným a mění se?
  • Poutník: … no … to nejsem.
  • Farin: Dobře, jsi svoje tělo?
  • Poutník: No, necítím se být kostí, orgánem nebo tkání… ale…
  • Farin: Čím myslíš?
  • Poutník: Myslí
  • Farin: Jakou?
  • Poutník: Mojí myslí
  • Farin: Aha a co je toto?
  • Poutník: Tělo, moje tělo.
  • Farin: Čí?
  • Poutník: …
  • Farin: Bratře, ty jsi vědomím. Ty jsi život, bytí, díky kterému tvé tělo žije. To je to čím musíš ovládnout svou mysl. Je to něco co se dá pouze cítit, uvědomit si to. Uvědom si sám sebe. Na nic nemysli, jen se soustřeď na svůj dech a pozoruj vše okolo bez toho aniž bys to soudil.

Den pomalu přešel v noc a ti dva tam seděli na lavičce pod starým stromem. Ani jeden z nich na nic nemyslel, oba vnímali své bytí a všechnu tu nádheru okolo a nad nimi jen tiše zářil oceán hvězd.

Ráno vyšlo zlatavé slunce a ozářilo zahradu plnou života. Něco se v ní ale změnilo, už v ní neseděl mistr a poutník, ale dvě krásné bytosti, které věděly že pochází z jednoho zdroje a jsou si bratry.

Navzájem se objali a poděkovali si. Poutník měl oči plné slz, jak najednou viděl všechnu tu nádheru okolo, svět už vůbec nebyl tím škaredým místem jako předtím. Byl plný života a lásky, stejně jako on.

Vydal se tedy na svou cestu, napsat další kapitolu života. Zbytek svého pozemského života prožil tak jak mu tenkrát poradil velmistr Farin: Vždy měj na paměti že pozitivní přitahuje pozitivní a negativní zase negativní. To co vysíláš, to se ti vrací. Dávej lásku a dostaneš ji. Buď šťastný bratře….

Ho´oponopono

/“pohádka „o tom jak vyléčit kohokoli a cokoli tím, že léčíme sami sebe/
Před 30 lety v jedné havajské státní nemocnici na oddělení trestně stíhaných pacientů pracoval jeden psycholog jistý Dr. Hew Len po dobu 3 let. Toto oddělení bylo nebezpečné a fluktuace psychologů zde byla veliká. Personál často stonal nebo jednoduše odcházel. Když měl někdo projít po oddělení, otáčel se zády ke stěně se strachem, že na něj pacienti zaútočí. Nebylo to příjemné místo pro práci, život ani návštěvu. Dr.Len své pacienty nikdy neviděl, ve své pracovně pročítal záznamy pacientů a když jimi procházel, pracoval sám na sobě a pacienti se začali uzdravovat. Po několika měsících dostali dosud spoutaní pacienti svolení a mohli se volně pohybovat. Některým byly sníženy
dávky léků a ti, kteří byli původně označeni za nevyléčitelné, byli propuštěni a zaměstnanci se začali těšit do práce. Zlepšila se docházka a fluktuace zaměstnanců skončila. nakonec tam bylo více personálu , než bylo potřeba. Dnes je to oddělení zavřeno. Dr.Len vysvětluje metodu ho´oponono/ modifikaci staré havajské techniky/ tak, že přebírá zodpovědnost za veškerý svůj život, tj. všechno, co vnímáme smysly, co se objeví v naší mysli, za to neseme zodpovědnost.Můžeme vyléčit všechno, co se nám nelíbí a co prožíváme: terorismus, politiku, nemoci, vztahy, nedostatek financí…Lze říci , že tyto věci existují jen v naší projekci/ ikdyž často velmi bolestivě/. Není snadné to pochopit, přijmout a hlavně to žít. Vinit druhé nebo své okolí je mnohem snazší, než přijmout naprostou zodpovědnost za vše , co se nám děje. Chceme-li “ uzdravit“ jakýkoli problem, musíme léčit sami sebe, resp. v sobě. Vše , co nám vadí u druhých, je i v nás samotných/ jenom nám se zdá, že ta zrdcaldla jsou křivá/. Léčení v duchu ho´oponopono znamená milovat sám sebe. Nejjednoduší metoda je opakování : Omlouvám se, prosím za odpuštění, děkuji a miluji tě. Ikdyž není lehké uvěřit v možnost účinku i jen bezmyšlenkového opakování, začneme registrovat změnu našeho citového prožitku. Jak se mění emocionální projev, mění se i vnímání reality, která se pak mění i ve vědomí ostatních lidí .
Omlouvám se a prosím za odpuštění-vyjadřuje uznání, že se stalo něco, co se objevilo v našem vědomí jako problém, nemusíme ani vědět, jak se to stalo/ např. mám nadváhu- tj. přijala jsem program, který to způsobuje/, žádáte tím aby nám bylo pomoženo odpustit sobě samým.
Miluji tě a děkuji ti- vyjadřuje přijetí, pokoru, vděčnost a víru, že problem bude vyřešen pro nejvyšší dobro všech zúčastněných.
Zjednodušená verse léčení pomocí ho´oponopono :
Při problému : prosím za odpuštění za všechno, co se děje uvnitř mě a projevuje se jako problém venku….lituji, prosím o odpuštění, děkuji a miluji tě.
Když mě rozhodí jednání jiného člověka nebo situace : co uvnitř mě způsobuje, že /tato žena se takto chová..že kamaráda bolí záda../, jak mohu problem v sobě napravit? Následuje omlouvám se, prosím za odpuštění, děkuji a miluji tě.
Více v knize Svět bez hranic/ Joe Vitale, Dr.Hew Len/,www. zerolimits.info.

Proč jsme vlastně tady

 

-nebo tak nějak by se to mohlo jmenovat/neznámý autor z Tibetu/

1. Jdu ulicí.

V chodníku je hluboká díra, upadnu do ní.

Jsem ztracen, není to má vina. Trvá věčnost najít cestu ven.

2. Jdu stejnou ulicí, v chodníku hluboká díra. Předstírám, že ji nevidím.

Znovu do ní spadnu, nemůžu uvěřit , že to je stejné místo, ale není to má vina.

Trvá dlouho najít cestu ven.

3.Jdu stejnou ulicí. V chodníku zeje díra. Vidím ji, přesto do ní spadnu – už je to zvyk.

Vidím, že je to má vina, hned jsem z ní venku.

4. Jdu stejnou ulicí, v chodníku hluboká díra, obejdu ji.

5. Jdu jinou ulicí.

Pravé štěstí

Přijde parta učených židů za vyhlášeným rabínem a ptají se ho: „Rabi,
řekni nám, co je to pravé štěstí. Jak máme být šťastni.“
Rabi se zamyslí a pak říká: „Hmmm, to je těžká věc. Co vám budu povídat…
Ale víte co, zajděte si támle o ulici dál a ptejte se na Icika, ten vám jistě poví.“
Židi jsou zaražený, že rabi je posílá za nějakým neznámým chlapíkem, ale
jdou. Cestou se ptají, kde najdou Icika a lidi jim říkají: „Jo, to myslíte
toho chudáka, co ho Hospodin tolik zkouší? Ženu mu vzal, o děti přišel,
majetek mu zničil oheň, zdraví mu vyvrátila nemoc…“
Nakonec Icika najdou, ten jim snáší skrovné pohoštění, co mu ochrnutí
dovolí, směje se, vtipkuje… Po chvíli ho vyzvou: „Pověz nám Iciku, jak
to děláš, že jsi tak vyrovnaný, veselý, ba šťastný při vší své bídě!“
Icik se zatváří zmateně a říká: „Nevím, o jaké bídě ráčej mluvit, učení
pánové, ale mně Hospodin v životě nikdy nic špatného neudělal. Proto jsem
šťastný.“

Stručně to ve 2.st.n.l. řekl Marcus Aurelius : Štěstí v životě závisí pouze na tvých myšlenkách.

A nemohlo by to být takhle ?

uvedeno s laskavým souhlasem autora  Ing. Vondráka / www.tea.vitae.cz/

(1)

Začnu parafrází jednoho starého příběhu. Skupině filosofů zavázali oči a potom před ně přivedli slona. Dali jim za úkol slona popsat. Rozestavěli filosofy kolem a nechali je zkoumat ho zbývajícími smysly. Potom slona zase odvedli, filosofům oči rozvázali a rozpoutala se učená debata na téma jak vypadá slon. Ti, co stáli u nohou tvrdili, že je to mohutný sloup. Ten, co stál pod břichem tvrdil, že je jako obrovský sud, ten co stál u uší, vnímal slona jako pohybující se plachtu a ten u chobotu jako hada, atd. Hádali se velice dlouho a každý měl své poznání, svou pravdu. Samozřejmě, že vyhráli ti čtyři, kteří tvrdili, že je to mohutný sloup, protože, těch bylo nejvíc podle počtu sloních nohou. Ostatní sklidili posměch a nejvíc ten, který tvrdil, že slon je takový pohyblivý provaz na konci se štětkou. Z toho plyne poučení  . Pravda jsou jakési puzzle poznání a ne vždy zapadají přesně do sebe. Neodmítejme proto poznání či názor druhých, možná, že je to ten kousek, který nám chybí.

A teď se pokusím popsat tu svou část slona.
Zkusme vnímat naše tělo jako auťák. Stojí-li auťák před domem, je to mrtvá neživá hmota. V okamžiku, kdy do něj usedneme a otočíme klíčkem, auťák ožije. Stav a vzhled auťáku záleží na tom, kdo je uvnitř a jak s auťákem zachází. Projevuje se styl jízdy, správné palivo, riskování, údržba a samozřejmě stáří vozu. Víme, že jsou veteráni, kteří vydrží roky díky lásce a dobré údržbě, ale jsou také rychlé vozy jejichž majitelé je neovládají a často havarují. A tak si kupují nové a nové, ale se stále stejným výsledkem.
Tímto přirovnáním chci naznačit, že zase tolik nezáleží na auťáku, ale na tom, kdo je uvnitř tj. na řidičovi. S lidským tělem se to má podobně. Řidič našeho těla se jmenuje mysl a vědomí. Mysl v auťáku zvaném tělo sídlí v hlavě a vědomí tam, kam si každý člověk na světě ukáže když říká Já. Nikdy neukáže na koleno, loket či hlavu, ale trošku napravo od hrudní kosti. A když jde do tuhého, tak tam i pořádně zabuší já, já, já .
Znamená to, že i problémy našeho těla jdou zevnitř a že stav našeho těla závisí od toho, jak reagujeme při jízdě životem na různé situace. Čili kdo a nebo co nám leží na srdci, v žaludku či v hlavě. Také to znamená, že míra našeho uzdravení záleží na pochopení a znovuvstřebání někdy i hodně starých událostí. Uzdravit se = vnitřně se změnit, polepšit se, přijmout situaci a ze srdce odpustit.

 

(2)

V úvodním povídání jsem si troufnul přirovnat naše tělo k auťáku, jehož řidičem je naše mysl a vědomí. Řidič tedy plně odpovídá za technický stav svého auťáku a ani se moc nevymlouvá, když se jeho nezodpovědnou péčí něco porouchá. Je zajímavé, že v případě lidského těla vidíme příčiny “poruch technického stavu” většinou mimo sebe. A rovněž řešení volíme poněkud jiné, než by volil řidič.

Myslíte, že by řidič, kterému se rozsvítila kontrolka mazání rozbil tu kontrolku a klidně by jezdil dál, protože kontrolka přece nesvítí? Asi ne. Určitě by hledal příčinu, proč se kontrolka rozsvítila a dělal by vše proto, aby nejen závadu odstranil, ale svou chybu i pro příště vyloučil. Vždyť to auto přece potřebuje. Jinak je tomu ovšem s řidiči lidského těla, každá bolest těla je kontrolkou, která signalizuje nějakou naši chybu. Tím, že si vezmeme prášek, “rozbíjíme” kontrolku a zároveň se vzdáváme možnosti najít svou chybu a poučit se z ní. Neodstraňujeme příčinu, jak by to udělal řidič auťáku, ale následek.

Dovolím si napsat jednu kacířskou větu. Nemoc je dar, který nám ukazuje naše chyby. I ta nejhorší nemoc má vždy příčinu v nás a vždy má snahu nás poučit, pokud o to poučení stojíme. Minulý článek končil slovy:Uzdravit se = vnitřně se změnit, polepšit se.

Pokusím se uvést velmi zjednodušeně některé “kontrolky” pro řidiče těla. Pokud vás následující řádky přivedou k zamyšlení nad sebou, byl bych rád, aby to bylo zamyšlení radostné, neboť pokud si za něco mohu sám, je také v mých silách to odstranit. A to je obrovská vnitřní pomoc.

Nespavost – neschopnost odpoutání od hmotného (pracujeme i v posteli).
Srdce – někdo mi leží na srdci, schopnost mít rád, přemíra emocí.
Nemoci žaludku – někdo nebo něco mi leží v žaludku, nemohu strávit nějakou situaci.
Slinivka, tenké střevo – existenční strachy, nadbytek analýzy a kritiky.
Zácpa – závislost na hmotě, snaha hromadit, zadržovat a nedat.
Nemoci jater – nevyváženost názorů, rychlé přecházení do extrémů, něčeho v životě moc a něčeho málo.
Nemoci žlučníku – polknutý hněv a agresivita.
Nemoci ledvin – partnerské vztahy, mezilidské vztahy, nezbavení se starých situací.
Plíce – smutek, něco nebo někoho nemůžeme vydýchat.
Kolena – nedostatek pokory a schopnosti se učit, přijímat.

Pokud dokážeme za nemocí vidět svou chybu a hlavně s ní dokážeme něco udělat, dar splnil svůj úkol a rozplyne se. K tomu vám přeji opravdu hodně odvahy a vnitřní síly.

(3)

Jsou prázdniny a většině z nás se nechce moc filozofovat natož přemýšlet nad sebou samým. Zvolil jsem proto odlehčenou prázdninovou verzi našeho rozjímání a vybral něco z internetu. Jsou to japonské minipříběhy, které v sobě ukrývají hlubokou moudrost. Děkuji za ně internetovým stránkám http://www.buddha.cz/bodhipala a http://www.mujweb.cz/www/sujcz/moudra .

Příběh první:
Byl jednou jeden chlapec, který velmi toužil stát se karatistou, ale už v dětství přišel o pravou ruku. Myslel, že tím všechny šance ztratil, a přesto se našel jeden Mistr, který ho vzal do učení. Naučil ho ale jen jediný karatistický chvat. Léta plynula a Mistr chlapce učil stále totéž. Hocha to už pravda nudilo a měl dojem, že ho Mistr zanedbává. Ale učitelům se neodmlouvá, tak mlčky cvičil pořád tentýž chvat.
Konečně přišel den, kdy měl předvést své umění veřejnosti. A vida! Porazil prvního soupeře, druhého i desátého, porazil všechny, s nimiž bojoval. Užaslý šel za svým učitelem: “Mistře! Jak je možné, že jsem porazil ty zdravé muže? Vždyť skoro nic neumím, nemám pravou ruku a znám jenom jeden chvat!”
“Nu,” řekl Mistr, “důvody jsou dva. Jednak je to opravdu výborný chvat, a zadruhé: jediná obrana proti němu je chytit soupeře za pravou ruku.”

Každá ztráta v sobě nese příležitost od něčeho odulpět. Pak nás za to nelze chytit, nelze s námi praštit o zem. To, co “máme”, o čem věříme, že nám to patří, za to nás jde chytit velmi snadno. Něco ztratit a vidět v té ztrátě tuhle šanci, to je opravdu výborný chvat.

Příběh druhý:
Královská bitevní loď křižuje oceánem a náhle se octne uprostřed mlhy a tmy. Kormidelník hlásí, že přesně ve směru plavby vidí světlo, asi nějaké jiné plavidlo. Kapitán tím směrem vyšle signál:
“Hrozí srážka. Změňte kurs o dvacet stupňů!”
Vzápětí přijde odpověď: “Hrozí srážka. Tak změňte kurs vy!”
Kapitána se to dotkne. Signalizuje: “Já jsem kapitán této lodi! Změňte kurs o dvacet stupňů, a to hned!”
Odpověď zní: “Já jsem pouze plavčík druhé hodnostní třídy, ale vy změňte kurs, a to hned!” Taková drzost rozzuří kapitána doběla. “My vám neuhneme z cesty! My jsme královská bitevní loď!”
“My vám taky neuhneme z cesty. My jsme totiž maják.”

Takto velmi často zacházíme s realitou my. Křičíme na ni: “Změň kurs! Uhni mi z cesty!” Jenže realita neuhne. Nemůže. Klidně se vytahujme, že jsme kapitáni, že velíme královské lodi, s realitou to ani nehne. Jestli se chceme vyhnout srážce, chtěj nechtěj musíme změnit kurs my. Ale někdy to trvá pěkně dlouho, než nám to dojde.

Příběh třetí:
Mudrcově rodině se zaběhl jediný kůň. Všichni z vesnice jej litovali, ale on sám pravil: “Nikdy nevíte, co je dobré a co je špatné”. A skutečně. Brzy se kůň vrátil a přivedl s sebou i kobylu. Tak všichni mudrcovi blahopřáli. Ale ten opět pravil: “Nikdy nevíte, co je dobré a co je špatné”. Tak nejen mudrc, ale i mudrcův syn mohl jezdit na koni. Kobyla byla ale divoká a mudrcův syn nezkušený a tak spadl a zlomil si nohu. Opět je všichni litovali, ale mudrc opět pravil: “Nikdy nevíte, co je dobré a co je špatné”. A skutečně, přišli verbíři a vzali všechny zdravé mladíky z vesnice do války.

Tento příběh je nekonečný a každému z nás jej píše život sám. Opravdu nikdy nevíme co je dobré a co je špatné. Mnohdy se zbytečně rmoutíme nad ztrátou, ale také se mnohdy předčasně radujeme ze zisku. Podstatné je, přijímat všechny stránky života.

 

(4)

Začnu opět příběhem. Mladá, asi šestnáctiletá dívka se zalíbením pozoruje prstýnky ve výkladní skříni. Najednou zaskřípou brzdy, zakvílí pneumatiky a na chodník vjede Mercedes, který jí přirazí nohy k výloze. Následky jsou kruté, děvče zůstane na vozíku a řidič, který si dal před jízdou, ač nikdy nepil, jednu sklenku, protože se zrovna dnes pohádal s manželkou, jde do vězení.
V dnešním světě “záležitost”, na které si bulvární tisk s potěšením smlsne. Budeme-li hledat souvislosti ve smyslu nadpisu tohoto článku, zjistíme, že ani toto neštěstí není náhoda a za všechno si opět můžeme sami. Příběh je totiž pravdivý a rodiče děvčete se pořád ptali: “Proč zrovna naše holka musela takhle dopadnout?”. Na své pouti za odpovědí se dostali k člověku, který provedl dívce regresi (nahlédnutí do minulého života) a zjistil, že děvče v minulém životě ukopalo těma dnes zmrzačenýma nohama v koncentračním táboře k smrti několik židovských dívek.
Tento zdánlivě krutý příběh jsem uvedl záměrně, abychom si uvědomili, že jeden z nejdůležitějších zákonů, který ovlivňuje náš život je zákon karmy. Zákon příčin a následků, řečeno jazykem fyziky zákon akce a reakce. Každý sklízí to, co zasel. Tento zákon vesmírné spravedlnosti, vyrovnává a znovu zobrazuje vše dobré a špatné co jsme vykonali v tomto i v minulých životech. Jeho zdánlivá nespravedlnost spočívá v tom, že ne vždy přijde následek v tom životě, který zrovna žijeme. Spousta příčin v nás leží uložená a čeká až nadejde čas následku. Čínské přísloví říká: “Dobré srdce – dobrá karma”. Řečeno jinými slovy, v tomto okamžiku sklízíme to, co bylo, ale zároveň si připravujeme to, co bude. A to nejen svými činy, ale i svými myšlenkami.
Spisovatel Karel Čapek řekl: “Vše, co člověka potkává, pochází z něho”. To je velmi dokonalá definice zákona karmy a půjdeme-li do hloubky této věty, můžeme konstatovat, že z hlediska zákona karmy, neexistuje nespravedlnost. Tuším, že tyto věty mohou vyvolat bouři odporu, ale právě proto jsem uvedl ten příběh děvčete na vozíku. Opravdu je nižší nespravedlnost vyšší spravedlností. Je jen na nás, jak se s tím dokážeme vyrovnat. Zda následky našich dřívějších činů a myšlenek dokážeme přijmout ať jsou jakékoliv. Samozřejmě, že se to týká také stavu našeho těla. I tělo zobrazuje následky našeho počínání. O tom jsem už psal v minulých číslech.
Kromě karmy jednotlivce, existuje i karma národa a karma planety. Jsme totiž součástí celku a svým počínáním celek ovlivňujeme a také za celek sklízíme následky. Naskýtá se tedy otázka: “Za co byla velká voda v roce 2002?”.
Podívejme se nejdříve na následek velké vody. Tato voda nebyla vodou očistnou, pouze ukázala, kolik nečistot je všude uložených. Ukázala, že to, co je navenek čisté a upravené se může velice snadno těmi nečistotami znehodnotit a dokonce i zničit. Kde je tedy příčina. Zamysleme se každý z nás, co se skrývá pod čistou fasádou našich těl, v jakém bahně se pohybují naše myšlenky, jak to bahno s přívalem vzteku a nelásky vyrazí ven a ničí vše co bylo pěkné. Teprve potom žehrejme na přírodu. I příroda je nástrojem karmy a snaží se nám svým chováním nastavit zrcadlo. Čím dříve se v něm uvidíme, tím pro nás lépe.
Příště si řekneme, jak karmu rozpouštět.

 

(5)

V minulém čísle jsem slíbil povídání o nápravě našich chyb a to tak, aby se následky v podobě různých životních trápení přestaly dostavovat.
Začnu jednou smyšlenou situací, která může být pro vás i testem. Představte si, že vám v dopravním prostředku někdo pořádně šlápne na nohu. Vaše reakce může mít několik podob:

  • Okamžitě mu to oplatíte a ještě mu vynadáte.

  • Pořádně mu vynadáte.

  • Budete dotyčného pronásledovat tak dlouho, dokud mu to neoplatíte.

  • Zle se na něj podíváte a myslíte si něco o koních, či jiném dobytku.

  • Usmějete se na něj a myslíte si něco o koních, či jiném dobytku.

  • Máte strach se ozvat, aby vás nešlápl ještě jednou.

Jestliže jste se ztotožnili s nějakým výše uvedeným řešením, můžete zcela určitě počítat s tím, že vám v dohledné době opět někdo šlápne na nohu.
Pokud chcete ukončit to věčné šlapání na nohu, ztlumte své emoce, podívejte se na toho nemotorného slona, usmějte se na něj a pokuste se od srdce říct následující větu: “Promiňte, je to moje chyba, neměl jsem tam tu nohu strkat.”
V ten moment jste úspěšně složili životní zkoušku ze šlapání na nohu. Ukončili jste příčinu a následek a víckrát se vám podobná situace nebude opakovat.
Ale život jde dál a brzy budete stát před dalšími zkouškami, ale teď už trochu víte jak na to. Ze všeho nejdůležitější je snaha chybu u sebe hledat a objevit. Jak známo, smítko v oku druhého vidíme na míle daleko, ale břevno v oku vlastním, ne a ne spatřit. Pořád mějme na paměti, že vše co se nám děje pochází z nás, a že si za všechno můžeme sami.
Již přes dva tisíce let je znám výrok Ježíše Krista:“Milujte i své nepřátele.” Výrok, který mnohý z nás nechápe a ani nechce pochopit. Podívejme se na tuto větu ve smyslu nadpisu tohoto článku.
Abychom si mohli odžít to, co jsme jiným natropili (zákon příčiny a následku), musí být pro ten děj postaveny kulisy a musí tam být i osoby. Trochu to připomíná divadlo, záporné a kladné postavy, jenže to divadlo tu je kvůli nám. Někdo musí pro nás zahrát toho darebáka a trapiče, abychom mohli spatřit a odžít si to, co jsme sami způsobovali jiným. Napíši to ještě tvrději, někdo musí být kvůli nám darebákem a trapičem se všemi následky, které to pro něho, v případě že nepochopíme, co nám chtěl zahrát, znamená. On totiž hraje nás, on je naším zrcadlem. A my ho zpravidla za to nemáme rádi. Ten výrok se dá chápat i takto: “Milujte všechny své herce.” Každý z nich totiž čeká na větu: “Promiňte, je to moje chyba, neměl jsem tam tu nohu strkat.”
Zkuste si uvědomit, pokaždé když na někoho ukážete prstem a budete ho přesvědčovat o jeho vině, kterým směrem míří zbývající prsty ruky. Jeden míří ven a tři na vás, je to 1:3 ve váš neprospěch.
I zde platí přísloví: “Chytrému napověz, hloupého kopni.” Někomu totiž stačí menší nehoda a už přemýšlí, kde udělal chybu. Někdo musí pořádně či několikrát narazit, než pochopí…
Učitel národů Jan Amos Komenský napsal:
“Vše na tomto světě lze napravit,
ale jen jemným teplem lásky,
poněvadž jinak je to nemožno.”

(6)

V dnešním povídání se zaměřím na podzimní čas a jeho vliv na nás. Ať chceme nebo nechceme, po celý rok jsme ovlivňováni rytmem přírody a bylo by dobře, kdybychom si uvědomili, co nám to přináší. Dvakrát do roka, podobně jako celá příroda, jsme vystaveni působení energie, která má na jaře směr vzhůru ke světlu a na podzim směr opačný do tmy.
Dvakrát do roka je všemi kořeny, kmeny, větvemi, stonky hnána energie jednou, aby rozkvetla a zazelenala se, podruhé, aby zatáhla zpět do kořenů a uložila se ke spánku, k očekávání dalšího probuzení.
Každá lidská bytost více či méně vnímá tento rytmus a je jím ovlivňována. Naší největší energetickou dálnicí je páteř a také s ní máme na jaře a na podzim větší problémy než obvykle. Tato síla světla má totiž výrazný “čistící” účinek a dokáže si v nás posvítit na naše dávno zapomenuté problémy. Při její cestě páteří nám mají naše bolesti připomenout, že máme s někým kříž, že nám někdo nebo něco leží na srdci, v hlavě či žaludku a pokud se těchto bolestí chceme zbavit, měli bychom se sami nad sebou pořádně zamyslet. Zkusme přemýšlet, proč se ty bolesti pořád opakují. Kde jsme udělali chybu, která se projevuje touto bolestí, koho nebo co jsme neměli rádi. O tom jsem již psal v minulých článcích.
Podzimní sestup energie je ještě provázen nostalgií, která plyne z ubývání světla, změnou barev v přírodě a také ze vzpomínek na bytosti, které odešly z našeho života.
Jak se tedy se vším vyrovnat? Měli bychom se zaměřit na to, aby se naše tělo, naše životní energie, naše mysl dostatečně připravily na zimní čas.
Začněme tělem. Čištění těla můžeme zahájit například čajovou kůrou, která bude obsahovat truskavec, třezalku, řebříček, šalvěj. Tato kombinace je vhodná i pro bolesti zad. Můžeme přidat tinkturu z echinacei na posílení imunitního systému. Vzhledem k tomu, že se neukládáme k zimnímu spánku, nemusíme se přejídat. Zaměříme se hlavně na potraviny, které “nezanášejí” náš organizmus a baštíme především plody podzimu. Ovoce, zeleninu, ať tělu doplníme vitamíny, bude je v zimě potřebovat. Vlastně bychom měli celý rok jíst to, co nám příroda dává v tom kterém období. Z tohoto hlediska je nesmysl, jíst pomeranče v zimě. Selský rozum říká, že pomeranč má za úkol osvěžit a ochladit třeba ve Španělsku v horkém létě a nikoliv v zimě na horách. To si ten krk ještě více podchladíme. Pokud budeme toužit po vitaminu C, můžeme pít šípkový čaj z drcených šípků, ale pozor, přes noc macerovaný (louhovaný ve studené vodě), ráno pouze přihřejeme na 35 °C.
Naši mysl se budeme snažit zklidňovat, vždyť kouzlo podzimu spočívá v tom, že nás má vnitřně uklidnit, ztišit a připravit na čas vánoční, tedy na zrození světla nového. A zase nás ta příroda trochu vede, všimněte si, že nevystavuje v tento čas nic na obdiv, všeho se zbavuje, jde do sebe, do kořenů, do své podstaty a čeká na světlo. (I když nevím, jak to letos stihnou ty kvetoucí kaštany.) Zkusme ji trochu napodobit a obracejme se víc do sebe a hledejme svoji podstatu, své kořeny. Nákup dárků, úklid a pečení jde dělat v klidu a s radostí. A nemějte strach, že to všechno nestihnete, zatím jste to stihli každý rok. Letos to ale zkuste stihnout jinak, ve vnitřním klidu. Že okolo vás všichni jančí? To je jejich problém. Vy jste letos v klidu, nejste žádný poblázněný “kaštan”.
Jedna stará moudrost praví: “Cokoliv nejhoršího nás potká pouze tehdy, budeme-li tomu chtít.”: A má to ještě pokračování:: “Pokud nás potká cokoliv nejhoršího, je to jen pro naše dobro a poučení.”:

(7)

Každý z nás zná příběh o narození děťátka v Betlémě, každý z nás rok co rok hledí na jesličky a jímá ho zvláštní posmutněle slavnostní nálada. Není podivné, že zrovna tento příběh se rok co rok opakuje a s ním i ta podivná vnitřní nálada? Miliardy lidí se za tu spoustu let narodily a my si pořád připomínáme narození toho jednoho jediného člověka – Ježíše Krista. Možná, že nám má ten příběh sdělit ještě něco, něco velice jemného, přímo nesdělitelného, co je ukryto v symbolice celého příběhu. Zkusme se na to podívat trochu jinak.
Nejpodstatnější myšlenka vánoc je tato: “I kdyby se Ježíš rodil v betlémech, v kostelích, v jesličkách, ve vánočních příbězích dalších dva tisíce let, nebude nám to nic platné do té doby, dokud se nenarodí v nás.”
A právě návod, jak se to má stát, se skrývá v celém příběhu. Je to o Ježíši, ale hlavně je to o nás. Celá bible je psána v podobenstvích a symbolech. Podívejme se nejdříve na to, co představují jednotlivé postavy vánočního příběhu:
Josef – truhlář, pracuje s hmotou, představuje naše hmotné tělo.
Marie – čistota, pokora, odevzdanost, představuje naši mysl.
Ježíš – milosrdenství, dobro, láska, představuje naši nejvnitřnější podstatu, vědomí.
Anděl – cit, intuice, vnitřní vnímání.
Pastýři – představují prostý lid, řídící se zákony přírody a svým srdcem.
Tři králové – představují mudrce, kteří se řídí svým poznáním, rozumem a hlavou.
Jeskyně, chlév, jesličky – představují naše nitro.
V každém z nás se ukrývá Josef, Marie i Ježíš a je na nás, zda je začneme v sobě hledat. Hledejme nejprve jako Tři králové, mudrci z Východu, kteří na základě moudrosti získané poznáním z moudrých knih, věděli kam jít, kterým směrem se za Ježíšem ubírat. Na cestu jim svítila hvězda. Dalo by se napsat, že se jim v hlavě rozbřesklo. My to rozbřesknutí také potřebujeme, ale samo to nepřijde, musíme pro to něco udělat, v prvé řadě chtít. To světlo poznání je dovedlo až do Betléma, ale ne k Jezulátku. Tady už rozum nestačil a oni se museli zeptat na cestu prostých pastýřů, lidí, kteří se v životě řídili svým srdcem a přírodou. Ti jim cestu ukázali.
Pastýřům zvěstoval cestu Anděl, tedy cit a neomylně je nasměroval k jesličkám. I my bychom měli na důležitých životních křižovatkách více poslouchat srdce a ne rozum. Rozum dává směr, ale srdce cíl.
Co bychom měli na této cestě k jesličkám konkrétně dělat my sami? Nejdříve najít a uvědomit si Josefa v nás a ztotožnit se s ním. Najít klid těla, mít pod kontrolou touhy a smysly. To se většinou daří až s přibývajícími lety, proto i Josef je v bibli podstatně starší než Marie. Potom hledat v sobě Marii. To znamená dokázat zásadně změnit způsob myšlení a naučit se pročišťovat svou mysl od zlých a negativních myšlenek tak dlouho, až bude doslova nová, mladá, panensky čistá jako Marie. Teprve potom nám Anděl zvěstuje, že se bez početí do našich jesliček (nitra) zrodí to, co v nich je od věky věků – Ježíš tj. poznání, kdo jsme. 
Ta cesta, kterou musíme ujít je dlouhá asi 40 centimetrů a přesto ji jdeme už mnoho životů. Je to cesta od hlavy k srdci. Řečeno jinak, měli bychom se naučit myslet srdcem.
To přeji ze srdce vám všem i sobě.

NECHTE VĚCI PROBĚHNOUT – Jaroslav Dušek

Zkuste na čas nechat věci, ať se stanou.
Nemluvte Vesmíru do jeho práce a odolejte pokušení o něco se snažit a
vyvíjet tlak.
Vyberte si oblast života, kde se vám „nedaří“ a zkuste k ní přistoupit
jinak.
Přijměte to, co je tak, jak to je.
Žádný spěch, žádná netrpělivost, žádná síla a žádný boj.
Prostě to udělejte jinak, než jste zvyklí.
Jen pozorujte, klidně dýchejte a nesnažte se vyvíjet přehnanou aktivitu.
Nechte se unášet proudem, tak jako plachetnice na vlnách.
Nemáte co ztratit – pokud jste vystříleli všechny náboje a stejně se nic
nezměnilo,
držíte to křečovitě „pod krkem“.
Nechte prostor Vesmíru – svému Zdroji, aby vše udělal za vás.
Udělá to nejlépe a tak, jak to má být.
Pusťte ruce z volantu a nechte to svému osudu.
Nebojte se – vše se srovná podle toho nejlepšího scénáře, který ani nemusíte
znát.
Vaše snaha je kontraproduktivní a Vesmír jen čeká, až se vyčerpáte.
Potom stejně nastolí to, co má být.
Nechte věci proběhnout, uvolněte se a dejte si další kávu.
Udělejte to prostě jednou jinak – vypněte vaši snahu něco změnit
a pozorujte jen, co se stane.
Tam, kde obvykle argumentujete, se ztište a nic neříkejte.
Tam, kde obvykle tlačíte, povolte stisk.
Tam, kde kontrolujete, přestaňte s tím a nechte to být.
Tam, kde plánujete, hoďte vaše plány do koše.
Znáte to pořekadlo: Chceš-li Boha rozesmát, řekni mu o svých plánech“.
Prostě to udělejte jinak.
Vnější sílu nahraďte vnitřní silou, která je mnohokrát větší.
Tak začne pozvolná transformace vašeho života.
Tak získáte zpět radost a chuť žít.
Tak se budete více bavit, protože budete vědět, že to Vesmír za vás zařídí.

 

KONVERZECE /převzato z webu Krystalka estranky/

Jednoho dne se Bůh zeptal Sv. Františka ….

Bůh: Franto, ty víš všechno o zahradách a přírodě, co se to děje tam dole na zemi? Co se to stalo pampeliškám, fialkám, sedmikráskám a těm dalším věcem, které jsem před věky vysázel? Měl jsem perfektní bezúdržbovej zahradní plán. Ty rostliny rostly v jakékoliv půdě, vydržely sucho a hojně se samy množily. Nektar z dlouhotrvajících květů přitahoval motýly, včely a hejna zpěvných ptáků. Očekával jsem tedy, že už uvidím krásné zahrady plné barev a květů. Ale všechno co vidím jsou zelené fleky…

Sv.František: To všechno ten kmen, který se tam usadil, Pane. Říkají si Příměšťáci. Začali říkat tvým květinám „plevel“, ze všech sil je hubí a nahrazují trávou.

Bůh: Trávou? Ale to je tak nudné! Není to barevné. Nepřitahuje to včely, motýly, ani ptáky, jenom ponravy a žížaly. Je to citlivé na teplotní změny. Chtějí tihle Příměšťáci opravdu aby tam rostla tráva?

Sv.František: Očividně, Pane. Podstupují při jejím pěstování velké utrpení. Začnou každé jaro hnojit a hubí všechny ostatní rostliny, které se v trávníku objeví.

Bůh: Jarní deště a teplé počasí pravděpodobně způsobuje, že tráva roste opravdu rychle. To musí být Příměšťáci velice štastní.

Sv.František: Vypadá to, že ne, Pane. Jakmile trochu povyroste, sekají jí někdy i dvakrát do týdne.

Bůh: Oni jí sekají? Suší jí jako seno?

Sv.František: Nikoliv, Pane. Většina z nich jí hrabe a dává do pytlů.

Bůh: Do pytlů? Proč? Je to cenné? Prodávají to?

Sv.František: Ne Pane, právě naopak. Platí za odvoz.

Bůh: Tak počkej chvilku: Oni to hnojí aby to rostlo, a když to roste, tak to sekají a platí za to, aby se toho zbavili?

Sv.František: Ano Pane.

Bůh: Tihle Příměšťáci musí cítit velkou úlevu v létě, když vypínáme déšť a zapínáme horko. To dozajista zpomalí růst trávy a ušetří jim to hodně práce.

Sv.František: Tomu nebudete věřit, Pane! Když tráva přestane růst tak rychle, vytáhnou hadice a platí ještě více peněz za zalévání, aby mohli pokračovat v sekání a odvážení.

Bůh: Děsnej nesmysl! Alespoň že si nechali nějaké stromy. To bylo ode mne geniální, musím se pochválit. Stromům narostou na jaře listy pro krásu a letní stín. Na podzim opadají a vytvoří přirozenou pokrývku, aby zadržely vláhu v půdě a chránily tak stromy a keře. Navíc se rozloží na kompost aby obohatily půdu. Je to přirozený cyklus života.

Sv.František: Raději si sedněte, Pane. Místo toho je Příměšťáci hrabou na velké hromady a platí za jejich odvoz.

Bůh: To není možné!! A co dělají aby chránili kořeny stromů a keřů před mrazem, a aby udrželi půdu vlhkou a nespečenou?

Sv.František: Po tom co vyhodí listy kupují něco v igelitových pytlích, co se nazývá mulč. Přivážejí to domů a rozsypávají to na místo listů.

Bůh: A odkud tento mulč berou?

Sv.František: Oni kácí stromy a rozemelou je, aby tento mulč vyrobili.

Bůh: Dóóóst!!! Už na to raději nechci myslet. Svatá Kateřino, ty máš na starosti kulturu. Jaký film je na programu dnes večer?

Sv.Kateřina: „Blbý a blbější“ Pane. Je to opravdu hloupý film o …

Bůh: To je OK, klidně to pusť. Myslím že jsem o tom už slyšel od Františka.

Next »