Praxe PL Barrandov s.r.o.

Můj nejlepší přítel otevřel šuplík od komody své manželky a vyňal v hedvábném papíru zabalený balíček. Nebyl to jen tak obyčejný balíček, bylo v  něm krásné dámské spodní prádlo. On ten balíček rozbalil a zadíval se na to hedvábí a ty jemné krajky: „To jsem jí koupil, když jsme byli spolu poprvé v New Yorku. To mohlo být asi tak před 8 nebo 9 roky. Nikdy si to neoblékla. Chtěla si to obléci při zvláštní příležitosti. A teď, myslím, že je ten pravý okamžik“. Přiblížil se k posteli a položil to hedvábné prádélko k jiným věcem, které byly připraveny pro pohřební službu. Jeho žena totiž zemřela. Pak se ke mě obrátil a řekl: „Neukládej nikdy  nic na zvláštní okamžik. Každý den, který žiješ je zvláštní okamžik.“ A já stále dodnes myslím na jeho slova ……..ta změnila můj život. Dnes čtu více a uklízím méně. Sednu si na balkon, kochám se přírodou a ignoruji plevel, který se rozrůstá mezi mými květinami. Trávím více času s rodinou, s mými přáteli a méně v práci. Pochopil jsem, že život je sbírka zkušeností, kterých si máme vážit. Od teď si už nic neschovávám na později. Denně používám své křišťálové sklínky. Když se mi chce, tak si obléknu mou novou koženou bundu i když jdu jen přes ulici do sámošky. I můj nejdražší parfém použiji, když se mi zachce. Slova jako např. „jednou“ nebo „při příležitosti“ už v mém slovníku neexistují. Když to stojí za to, tak chci dělat, slyšet i vědět vše hned. Nejsem si jistý, co by žena mého přítele udělala, kdyby věděla, že už zítra nebude. „Zítra“, které každý z nás bere na lehkou váhu. Myslím, že by určitě ještě zavolala své rodinné příslušníky a své blízké přátele. Třeba by i zavolala pár lidí, s kterými by urovnala pár nedorozumění a nebo by se i pár lidem omluvila za věci, které byly nevyjasněné. Odpustila by možná vše, čím jí kdo ublížil. Ta myšlenka, že by třeba ještě šla do čínské restaurace /její zamilovaná kuchyně/ se mi líbí.

 
To jsou ty nevyřízené maličkosti, které by mě rušily, kdybych věděl, že mé dny jsou počítané. Na nervy by mi také  šlo, že vím, že se už nemohu sejít s přáteli, které  jsem chtěl jednoho „vhodného“ dne navštívit. Na nervy by mi také šlo, že vím, že již nenapíši dopisy, které jsem chtěl jednoho „vhodného“ dne napsat. Že jsem svým milým dost často neříkal, že je miluji. Teď nepropasu, neodložím a neuložím nic, co mi dělá radost a co přináší smích do mého života. Stále si říkám, že každý den je zvláštní. Každý den, každá minuta, každá vteřina je zvláštní.  

„Moje matka mne nikdy nepochválila…nikdy nebyla s ničím spokojená…nikdy si

se mnou nehrála, neměla na mě čas a pořád jsem něco musel…A můj táta? Ten byl

sice hodnej, ale nebyl nikdy doma, pořád něco dělal pro cizí lidi a s mámou se

hádali…“ Třeba takhle to mohlo být. Anebo trochu jinak, ale podobně. Výsledek

je ovšem v každém případě stejný. Výsledkem je ta nejrozšířenější nemoc na

světě, nemoc, kterou nazýváme nedostatek lásky, a to všech zúčastněných osob.

Podívejme se na souvislosti v úvodu. Táta byl hodnej, ale vzhledem k tomu, že

neustále něco dělal pro cizí lidi a nebyl kvůli tomu doma, šířil tuto nemoc

kolem sebe rychlostí kulového blesku. On sám neměl pro sebe hodnotu, a proto se

nedokázal rozhodnout tak, aby se rovnovážně věnoval své případné práci a zároveň

i rodině, kterou si vytvořil. Jeho nemoc způsobovala, že se snažil koupit si

lásku okolních lidí tím, že se jim věnoval více než svým blízkým, jelikož s nimi

zacházel jako sám se sebou. Jeho nemoc se samozřejmě šířila na jeho ženu, neboť

měla pocit, že ji nemá rád, což byla pravda, neboť nebyl ochoten věnovat jí čas

svého života. Oba pak, nemocní nedostatkem lásky, se vzájemně dohadovali a

chtěli jeden druhému dokázat, jak moc mu ubližuje – ale jak si mysleli, že to

dopadne?

Možná doufali, že když druhého usvědčí a dostatečně obviní a pošpiní, ten druhý

se chytí za nos a dá jim konečně to, po čem toužili…lásku. A máma? Ta v tom

jela s ním a šířila svou nemoc společně se svým manželem dál. Protože táta nebyl

doma, byla na všechno sama. Nebyla spokojená se svým životem, necítila se

milovaná, nestíhala a jejich rodinné společenství pozbývalo smyslu. Ale táhla

svou káru dál. Manželovi vytvářela domov a čekala za to – co? No přece lásku.

Protože ji samozřejmě nedostávala a nemohla dostat, přenesla nemoc i na svoje

malé dítě. Záhy onemocněl i její malý syn. Začal si myslet, že je špatný,

protože jeho máma neměla čas a chtěla, aby všechno dělal dobře, jelikož si

myslela, že když bude mít perfektní dítě, bude i její hodnota vyšší. Synek se

přestal projevovat, protože chtěl mámě vyhovět. Chtěl co? No přece lásku. Bál se

něco chtít, neříkal, co si myslí, protože se snažil dělat to, co chtěla jeho

máma, aby to fungovalo. Jenže ono to stejně nefungovalo, protože máma chtěla

něco úplně jiného a on na to nemohl nikdy přijít. Syndromy nemoci se

zvětšovaly. Bylo dusno až k zalknutí, všichni svou nemoc podporovali a snad se

domnívali, že když budou dostatečně trpět, dostanou to, co chtějí. Snad

konečně trochu lásky.

A do tohoto prostředí se narodila malá holčička. Velmi brzy onemocněla stejnou

nemocí, nedostatkem lásky. Chtěla se narodit očekávaná a milovaná a nechtěla být

nástrojem k získávání pozornosti svého otce. Cítila se nepřijatá a nemilovaná a

rozhodla se na to jít od lesa. Zatímco její bratříček se snažil nepřidělávat

nikomu problémy a dělal vždycky to, co si myslel, že ostatní chtějí, holčička

dělala přesný opak. Často zlobila a trucovala, plakala a byla velmi často

nemocná. Myslela si, že tak donutí otce, aby byl doma, a pomůže mámě získat to,

co chtěla, jeho účast a přítomnost na rodinných aktivitách. Dosáhla ale přesného

opaku, otec se domovu vyhýbal a máma na ni byla naštvaná, že je hrozné dítě. Z

nedostatku lásky všech zúčastněných bojovala o pouhou pozornost za každou cenu,

a tím stejně jako všichni ostatní ztrácela to nejcennější, co měla, svou vlastní

lásku…

A protože měla holčička neustálé problémy, třeba často zvracela, málo vážila,

protože nepapala, měla ekzém, tak se všechno točilo kolem ní. Jen na

vysvětlenou, když zvracíme, nechceme přijmout situaci takovou, jaká je, když

nepapáme, nechceme vlastně žít a trucujeme, když máme ekzém, jsme nespokojeni a

máme pocit bezmocnosti.

Rodiče nedali lásku svým dětem a ani nikomu jinému na světě. Z jednoduchého

důvodu – nedali ji ani sobě, nemohli ji tudíž poskytnout ani svým dětem. Prostě a

jednoduše – pláčete na nesprávném hrobě. Mluvíme o dětech, ale kolik dospělých a

někdy již starých lidí má svoje rodiče stále jako výmluvu pro svůj život a

neustále touží po jejich lásce? Ale hlavně po lásce podle nás. Mohu se třeba

zeptat jednoho starého pána, který si stěžuje, že nemá peníze na živobytí, proč

si to tak zařídil. „No, to víte, paní, maminka se s námi moc nemazala, ráno na

pole, večer z pole a děti, starejte se. Někdy jsme celý den ani nejedly.“

„No, a jak to souvisí s vaším životem NYNÍ?“ ptám se. Udiveně na mě kouká a

snaží se, seč může, obhájit ještě svoji pozici oběti nedostatku lásky. Nechápe.

„No, přeci je to už dávno, co nejste malé dítě, už jste velký kluk, a dokonce

víc než velký, není to pravda? Vždyť svůj život žijete sám a věci si zařizujete

podle sebe. Tak proč stále rozhoduje vaše matka? A vůbec, přece je už dávno

mrtvá.“ Dědeček má v očích slzy. Rozhoduje sám a dobře to ví. Problém je jen v

tom, že stále měří sebe očima své matky a jeho hodnotu určuje její chování k

němu. Ale vlastně k sobě samé.

Nikdo na světě se nedokáže chovat k druhým lidem jinak než k sobě. Kolik

lásky či nelásky dáváme sobě, stejně tolik dáváme druhým!

Jednoho dne starý osel spadl do staré studny. Chudák zvíře brečelo a brečelo po několik hodin a farmář se snažil vymyslet, co dělat. Nakonec si uvědomil, že nepotřebuje ani studnu, ani osla a rozhodl se studnu i s oslem zasypat.

Požádal pár sousedů, aby mu pomohli. Každý popadl lopatu a začal házet hlínu, písek i smetí do studny. Napřed osel začal hlasitě brečet, ale pak se utišil.

Ještě tam hodili pár plných lopat a pak se farmář podíval. Tam uviděl něco nečekaného. Jak lopata padla na osla, on to otřásl a pak na to šlápl, aby se dostal výše.

A čím více farmáři na osla házeli hlínu a smetí, tím výše vyšlápnul. A nakonec osel byl tak vysoko ze studny, že vyskočil a odběhl.

Co z toho plyne?
Život na tebe občas bude házet špínu, různé druhy špíny. Umění je to otřást a šlápnout výše.
Každá naše potíž je schůdek, po kterém se dá jít nahoru. My můžeme tak vylézt i z těch nejhlubších studen. Jenom nesmíme přestat, nesmíme se vzdát. Otřesme ze sebe špínu a udělejme krok nahoru!

Pamatuj si 5 jednoduchých pravidel pro spokojenost:

1. Osvoboď srdce od nenávisti. Odpusť těm, co ti ublížili.

2. Netrap se minulostí ani budoucností. Co bylo, to bylo a co bude stejně nevíme.

3. Žij jednoduše a měj radost z toho, co máš.

4. Dávej více.

5. Očekávej méně.

Byl jednou jeden žák a ten se zeptal svého Mistra: Co mě odděluje od pravdy?. A Mistr řekl: Nejsi sám, kdo je oddělený od Pravdy. Je mnoho takových. Povím ti dvanáct malých příběhů, které ti budou připadat jako velice jednoduché. Musíš je ale projít mnohokrát, a i když si budeš myslet, že jsi je pochopil, nepřestávej je stále procházet. Dělej to tak dlouho, až jimi prostoupíš, až se z malých příběhů stanou velké a z velkých zase malé.

První příběh.
Byla jednou jedna kapka v moři, která tvrdila, že moře nikdy neexistovalo. A stejně tak je to i s mnohými lidmi. Stojí ve středu Boha a tvrdí, že Bůh nikdy neexistoval.

Druhý přiběh.
Chci svoji svobodu, dožadovala se jedna kapka v moři a moře ji ve své milosti vyzdvihlo na svůj povrch. Chci svoji svobodu, dožadovala se zase kapka. A slunce bylo plné milosti a vyzdvihlo ji do oblak Chci svoji svobodu, dožadovala se stále kapka. A oblaka byla dobrotivá – spustila ji zase dolů. A tak byla opět v moři.

Třetí příběh.
Intelektuální kapka vody je intelektuální kapka vody, ale ne moře.

Čtvrtý příběh.
Všechny tyto kapky v moři za nic nestojí, řekla kapka v moři.

Pátý příběh.
Bezpochyby, jednu věc už jsem poznala. Jsem určitě o něco důležitější než moře.

Šestý příběh.
Asi se nikdy nepotkám s mořem, povzdychla si kapka v moři.

Sedmý příběh.
Ale, co je mě po tomto moři, řekla kapka v moři.

Osmý příběh.
Jedna kapka vody bojovala se svým osudem. I když byla uprostřed moře, nechtěla o moři nic vědět.

Devátý příběh.
Jedna kapka v moři svolává ostatní kapky, aby mohly udělat povstání proti moři.

Desátý příběh.
Z titulu mé moci, řekla kapka druhé kapce uprostřed moře, z titulu mé moci jsi od tohoto dne vyloučena z moře.

Jedenáctý příběh.
Jsi v mé lásce, řeklo moře kapce vody. Ale kapka vody moře neslyšela, protože byla naplněna láskou k jiné kapce.

Dvanáctý příběh.
Kdyby se mi podařilo…, uvažovala kapka vody, aby každá kapka v moři byla v mé lásce, stala bych se celým mořem. A tak začala zahrnovat jednu kapku za druhou do své lásky. Byla tam však jedna kapka, která jí jednou velice ublížila. Způsobila jí největší utrpení v životě. A tak jí přes všechnu svoji lásku nedokázala odpustit. Jen proto, že nezahrnula jednu jedinou kapku do své lásky, jen jedna jediná jí chyběla – nestalo se z ní moře.

Poslední příběh.
Byla jednou jedna kapka vody, která hledala ticho moře, dálku moře a lásku moře. Ty jsi já, řeklo moře, a já jsem ty. Otevřelo svoji náruč a přijalo kapku. A to, co patřilo moři, patřilo od této chvíle i kapce. Stala se tichem, stala se dálkou moře a její hloubka byla požehnáním pro tento svět. Věz, můj žáku, moře je plné odpuštění pro ty, kteří ho milují a přijme do sebe ty, kteří si to opravdu přejí. Ale co když je taková kapka vody velice špinavá, co potom?, zeptal se žák. Tehdy se Mistr z celého srdce rozesmál a řekl: Žádná kapka nemůže být tak špinavá, aby ji moře nedokázalo očistit.

4 indiánské zákony spirituality

Všichni se ve svém životě setkáváme s okamžiky, které nám dávají určitý signál, kam směřujeme. Každé setkání, každá radost i každá nemoc je pro nás zrcadlem a zároveň znamením.

Zákon číslo 1: „Člověk, kterého potkáš, je ten pravý“

To znamená, že nikdo nepřichází do našeho života náhodou. Lidé, kteří nás obklopují, se kterými sdílíme, jsou tady buď proto, aby nás něčemu naučili, nebo aby nás popostrčili dál v situaci, ve které se nacházíme.

Zákon číslo 2: „To, co se děje, je to jediné, co se mohlo stát“

Nic, ale absolutně nic z toho, co se nám děje, se nemohlo dít jinak. Ani v nejmenším detailu. Jednoduše neexistuje „Kdybych to byl býval udělal jinak, pak by to mohlo dopadnout jinak“. To, co se děje, je jediné, co se mohlo a muselo stát, aby nás tato lekce něco naučila a my se mohli posunout dál. Všechno, každá jednotlivá situace, která v našem životě vyvstane, i když se jí náš rozum i Ego vzpouzí a nechce ji akceptovat.

Zákon číslo 3: „Každý moment, ve kterém něco začíná, je ten správný“

Vše začíná v tom správném okamžiku, ne později, ne příliš brzy. Pokud jsme připraveni vnést do života něco nového, je to ten správný okamžik.

Zákon číslo 4: „Co má svůj konec, má skončit“

Opravdu je to tak jednoduché. Když v našem životě něco končí, slouží to našemu rozvoji. Proto je lepší to pustit a jít dál, s tímto darem prožité zkušenosti.

Myslím, že není náhoda, že to teď zrovna čteš. Pokud ti tento text dnes přišel do rukou, tak proto, že splňuješ předpoklady a rozumíš, že žádná kapka deště nespadne nazmar.

Dovol si jít dobrou cestou. Miluj celou svou bytostí. Buď nekonečně šťastný.

Dalajlámovo poselství k miléniu

1. • Držte se tří R
   • respekt vůči sobě
   • respekt vůči ostatním
   • responsibility čili zodpovědnost za všechny svoje činny
2. Pamatujte si, že když nedosáhnete toho, co chcete, je to někdy zásah štěstěny.
3. Naučte se pravidlům, abyste věděli, jak je správně porušit.
4. Nedovolte, aby malé neshody zranily velké přátelství.
5. Jakmile si uvědomíte, že jste udělali chybu, učiňte okamžitě kroky k její nápravě.
6. Každý den zůstaňte určitý čas o samotě.
7. Otevřete svoji náruč změnám, ale nevzdávejte se přitom svých hodnot.
8. Pamatujte si, že mlčení je někdy ta nejlepší odpověď.
9. Žijte dobrý, čestný život. Až zestárnete a podíváte se zpět, potěší vás takový život podruhé.
10. Láskyplná atmosféra ve vaší domácnosti je základem vašeho života.
11. Při neshodách se svými milovanými, řešte pouze přítomnou situaci. Nevytahujte na světlo minulost.
12. Sdílejte svoje poznatky. Je to způsob, jak dosáhnout nesmrtelnosti.
13. Buďte sdílní k Zemi.
14. Jednou do roka se vypravte někam, kde jste nikdy předtím nebyli.
15. Pamatujte si, že nejlepší vztah je ten, ve kterém vaše vzájemná láska je větší, než vaše vzájemné nároky.
16. Posuzujte svůj úspěch tím, čeho jste se museli vzdát, abyste ho dosáhli.
17. Přistupujte k lásce a k vaření s hravou bezstarostnou odevzdaností.