„Moje matka mne nikdy nepochválila…nikdy nebyla s ničím spokojená…nikdy si
se mnou nehrála, neměla na mě čas a pořád jsem něco musel…A můj táta? Ten byl
sice hodnej, ale nebyl nikdy doma, pořád něco dělal pro cizí lidi a s mámou se
hádali…“ Třeba takhle to mohlo být. Anebo trochu jinak, ale podobně. Výsledek
je ovšem v každém případě stejný. Výsledkem je ta nejrozšířenější nemoc na
světě, nemoc, kterou nazýváme nedostatek lásky, a to všech zúčastněných osob.
Podívejme se na souvislosti v úvodu. Táta byl hodnej, ale vzhledem k tomu, že
neustále něco dělal pro cizí lidi a nebyl kvůli tomu doma, šířil tuto nemoc
kolem sebe rychlostí kulového blesku. On sám neměl pro sebe hodnotu, a proto se
nedokázal rozhodnout tak, aby se rovnovážně věnoval své případné práci a zároveň
i rodině, kterou si vytvořil. Jeho nemoc způsobovala, že se snažil koupit si
lásku okolních lidí tím, že se jim věnoval více než svým blízkým, jelikož s nimi
zacházel jako sám se sebou. Jeho nemoc se samozřejmě šířila na jeho ženu, neboť
měla pocit, že ji nemá rád, což byla pravda, neboť nebyl ochoten věnovat jí čas
svého života. Oba pak, nemocní nedostatkem lásky, se vzájemně dohadovali a
chtěli jeden druhému dokázat, jak moc mu ubližuje – ale jak si mysleli, že to
dopadne?
Možná doufali, že když druhého usvědčí a dostatečně obviní a pošpiní, ten druhý
se chytí za nos a dá jim konečně to, po čem toužili…lásku. A máma? Ta v tom
jela s ním a šířila svou nemoc společně se svým manželem dál. Protože táta nebyl
doma, byla na všechno sama. Nebyla spokojená se svým životem, necítila se
milovaná, nestíhala a jejich rodinné společenství pozbývalo smyslu. Ale táhla
svou káru dál. Manželovi vytvářela domov a čekala za to – co? No přece lásku.
Protože ji samozřejmě nedostávala a nemohla dostat, přenesla nemoc i na svoje
malé dítě. Záhy onemocněl i její malý syn. Začal si myslet, že je špatný,
protože jeho máma neměla čas a chtěla, aby všechno dělal dobře, jelikož si
myslela, že když bude mít perfektní dítě, bude i její hodnota vyšší. Synek se
přestal projevovat, protože chtěl mámě vyhovět. Chtěl co? No přece lásku. Bál se
něco chtít, neříkal, co si myslí, protože se snažil dělat to, co chtěla jeho
máma, aby to fungovalo. Jenže ono to stejně nefungovalo, protože máma chtěla
něco úplně jiného a on na to nemohl nikdy přijít. Syndromy nemoci se
zvětšovaly. Bylo dusno až k zalknutí, všichni svou nemoc podporovali a snad se
domnívali, že když budou dostatečně trpět, dostanou to, co chtějí. Snad
konečně trochu lásky.
A do tohoto prostředí se narodila malá holčička. Velmi brzy onemocněla stejnou
nemocí, nedostatkem lásky. Chtěla se narodit očekávaná a milovaná a nechtěla být
nástrojem k získávání pozornosti svého otce. Cítila se nepřijatá a nemilovaná a
rozhodla se na to jít od lesa. Zatímco její bratříček se snažil nepřidělávat
nikomu problémy a dělal vždycky to, co si myslel, že ostatní chtějí, holčička
dělala přesný opak. Často zlobila a trucovala, plakala a byla velmi často
nemocná. Myslela si, že tak donutí otce, aby byl doma, a pomůže mámě získat to,
co chtěla, jeho účast a přítomnost na rodinných aktivitách. Dosáhla ale přesného
opaku, otec se domovu vyhýbal a máma na ni byla naštvaná, že je hrozné dítě. Z
nedostatku lásky všech zúčastněných bojovala o pouhou pozornost za každou cenu,
a tím stejně jako všichni ostatní ztrácela to nejcennější, co měla, svou vlastní
lásku…
A protože měla holčička neustálé problémy, třeba často zvracela, málo vážila,
protože nepapala, měla ekzém, tak se všechno točilo kolem ní. Jen na
vysvětlenou, když zvracíme, nechceme přijmout situaci takovou, jaká je, když
nepapáme, nechceme vlastně žít a trucujeme, když máme ekzém, jsme nespokojeni a
máme pocit bezmocnosti.
Rodiče nedali lásku svým dětem a ani nikomu jinému na světě. Z jednoduchého
důvodu – nedali ji ani sobě, nemohli ji tudíž poskytnout ani svým dětem. Prostě a
jednoduše – pláčete na nesprávném hrobě. Mluvíme o dětech, ale kolik dospělých a
někdy již starých lidí má svoje rodiče stále jako výmluvu pro svůj život a
neustále touží po jejich lásce? Ale hlavně po lásce podle nás. Mohu se třeba
zeptat jednoho starého pána, který si stěžuje, že nemá peníze na živobytí, proč
si to tak zařídil. „No, to víte, paní, maminka se s námi moc nemazala, ráno na
pole, večer z pole a děti, starejte se. Někdy jsme celý den ani nejedly.“
„No, a jak to souvisí s vaším životem NYNÍ?“ ptám se. Udiveně na mě kouká a
snaží se, seč může, obhájit ještě svoji pozici oběti nedostatku lásky. Nechápe.
„No, přeci je to už dávno, co nejste malé dítě, už jste velký kluk, a dokonce
víc než velký, není to pravda? Vždyť svůj život žijete sám a věci si zařizujete
podle sebe. Tak proč stále rozhoduje vaše matka? A vůbec, přece je už dávno
mrtvá.“ Dědeček má v očích slzy. Rozhoduje sám a dobře to ví. Problém je jen v
tom, že stále měří sebe očima své matky a jeho hodnotu určuje její chování k
němu. Ale vlastně k sobě samé.
Nikdo na světě se nedokáže chovat k druhým lidem jinak než k sobě. Kolik
lásky či nelásky dáváme sobě, stejně tolik dáváme druhým!